Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2373/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Š. K., t. č. ve výkon trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích, zastoupeného Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2016, č. j. -54, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2015, č. j. -960, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2015, č. j. -891, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( d) ve spojení se zásadou in dubio pro reo.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle a 3 písm. j) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvacet let do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným stanovené částky, se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, stěžovatele nově shledal vinným ze spáchání zločinu vraždy podle a 3 písm. j) a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložil dále stěžovateli povinnost zaplatit poškozeným stanovené částky, se zbytkem je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci zamítl; napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že pro rozhodování o jeho vině byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, s jeho závěry nesouhlasil, avšak soudy nevyhověly jeho požadavku na vypracování revizního znaleckého posudku. Dále poukázal na použití odborného vyjádření z oboru grafologie a z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, které dospěly k odlišným závěrům; přesto nebyl (podle § 105 odst. 1 trestního řádu) vypracován k věci znalecký posudek. Zpochybnil rovněž vypovídací schopnost pachových stop, a znalecký závěr z oboru zdravotnictví ohledně (vodorovného) vstřelu do hlavy, který nevyloučil verzi stěžovatele o potyčce a nakloněné hlavě. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo - na spravedlivý proces, což ovšem nezjistil.

Stěžovatel byl shledán vinným pro zločin vraždy. Dokazování provedené nalézacím soudem bylo důkladné a podrobné. Krajský soud pečlivě popsal okolnosti, které jej k vysloveným závěrům vedly, konstatoval postupnou proměnlivost výpovědí stěžovatele, avšak na základě propojení všech provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o jeho vině. Skutečnost, že soud neprovedl další navržené důkazy, neznamená, že je jeho rozhodnutí nezákonné. Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Účelem dokazování v trestním řízení totiž je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je proto nezbytné, aby soudy dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu), tedy aby v odůvodnění rozsudku vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, posuzoval-li prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona k otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá - ani v tomto směru nelze shledat porušení zásad spravedlivého procesu.

Rovněž vrchní soud, který sice výrok o vině i trestu zrušil a rozhodl znovu, jasně svůj postup vysvětlil. Také z rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak zřejmé, že stěžovatel své námitky z ústavní stížnosti uplatnil již v řízení před obecnými soudy, respektive v opravných prostředcích. Soudy se jimi tedy opakovaně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Proto lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Důvodnost ústavní stížnosti přitom nelze bez dalšího založit jen na nesouhlasu se závěry vyslovenými obecnými soudy - v takovém případě jde jen o polemiku, která není stěžovatelem tvrzeným zásahem do práva na spravedlivý proces. Podle Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a vypořádaly, dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu i příslušné výši trestu, svá rozhodnutí řádně a zákonným způsobem odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu