Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 955/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Dastycha, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem, se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 9. 2010 č. j. - 854, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011 č. j. - 1067 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. - 1245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Benešově (dále jen " "), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva vlastnit majetek, jak je zaručeno ustanovením d (dále jen " ") a do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak vyplývá z ustanovení y a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice Dagmar Kubias se jako dědička obrátila na pro určení, že zůstavitel Vladimír Klinger, jenž zemřel dne 26. 7. 2001, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem specifikovaných pozemků. Tato žaloba směřovala, krom dalších osob, také proti stěžovateli, který pozemek nabyl od realitní kanceláře na základě kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2005, která jej od zůstavitele nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000. Dále rozhodl, že někteří žalovaní, včetně stěžovatele, jsou povinni hradit náklady řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zůstavitel trpěl závažnou duševní poruchou, a proto kupní smlouva ze dne 29. 2. 2000 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). se rovněž vyjádřil k tomu, že stěžovatel, jakož i další žalovaní, nabyli nemovitosti v dobré víře. Dle jeho názoru k těmto skutečnostem došlo až po smrti zůstavitele, a tudíž nejsou pro předmět sporu právně relevantní.

Krajský soud, ústavní stížností rovněž napadeným, rozsudkem meritorní výrok okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že kupní smlouva byla absolutně neplatným právním úkonem. Proto také dle jeho názoru nelze setrvat na stanovisku, že by další osoby, odvozující své vlastnické právo od této smlouvy, byly nadále vlastníky předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné ve smyslu ustanovení , a odst. 3 , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen " "). Nejvyšší soud krom toho poukázal na rozsudek ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. . Setrval tak na stanovisku, že osoba, která uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s osobou nedisponující příslušným vlastnickým právem, se nestane vlastníkem, bez ohledu na zápis vlastnického práva do veřejného rejstříku v její prospěch, neboť tomu brání absence odpovídajícího hmotněprávního ustanovení. Pokud je tato osoba v dobré víře, že nemovitost kupuje od vlastníka, má postavení oprávněného držitele ve smyslu ustanovení . Pak je nezbytné postupovat dle ustanovení .

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy všech stupňů dostatečně neochránily jeho dobrou víru, přestože jednal s důvěrou ve správnost zápisu ve veřejném rejstříku. Podle jeho mínění krajský soud zcela pominul otázku ochrany vlastnického práva stěžovatele (i dalších nabyvatelů předmětných nemovitostí), které nabyl v dobré víře. Následně dle jeho názoru Nejvyšší soud v tomto směru rozhodoval ryze pozitivisticky a v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.), nálezu

sp. zn.

ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nálezu

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) a nálezu

sp. zn.

ze dne 20. 11. 2013 (N 194/71 SbNU 319) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že navzdory tvrzení Nejvyššího soudu, je jeho judikatura rozporná a nerespektuje judikaturu Ústavního soudu. Za nespravedlivý považuje stěžovatel výsledek poměřování zájmu na ochraně vlastnického práva původního vlastníka, resp. zůstavitele, a dalších vlastníků nabývajících v dobré víře, včetně něj. Stěžovatel dále uvádí, že v tomto směru nemůže převážit zájem na ochraně vlastnického práva jedné osoby nad zájmem na ochraně vlastnického práva desítek osob, nadto motivovaného vyšší a ctnostnější pohnutkou, než je čistě ekonomický zájem. Stěžovatel se domnívá, že soudy měly poskytnout ochranu jeho dobré víře a právní jistotě, a ne se pouze omezit na konstatování, že pro předmět sporu a posouzení dané věci jsou tyto principy bez právního významu.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se k napadeným soudním rozhodnutím vyjádřil obšírně již v usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 11. 2016. Závěry v něm uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc, včetně výtky plynoucí z názoru vysloveného nálezem

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2016. V posuzované věci je však nutno respektovat předmět sporu, tedy určení vlastnického práva v den smrti zůstavitele, nikoli řešit aspekty případného sporu o určení vlastnického práva z hlediska dobré víry. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy dostatečně nereflektovaly jeho dobrou víru. Posuzovaná rozhodnutí nelze považovat za nespravedlivá nebo dokonce ryze pozitivistická, jak uvádí stěžovatel. Nelze tedy uvažovat o zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Totéž platí o jeho stanovisku stran srovnávání počtu osob, tedy že zájem jedné osoby nemůže převážit nad zájmem více osob. Zde Ústavní soud připomíná, že ustanovení y doslova uvádí: "Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu." Posuzuje se tedy vlastnické právo, a nikoli počet vlastníků. Takové prosté aritmetické srovnání zcela postrádá smysl a míjí se s podstatou subjektivních práv. Totéž platí pro srovnávání motivů a jejich rozdělování na "vyšší a ctnostnější" a "ekonomické". V případě vlastnického práva, resp. všech základních práv, platí zákaz jejich zneužití, což vytváří relevantní hodnotící rámec. Srovnávání motivů, jak činí stěžovatel, by znamenalo nepřípustný subjektivismus jdoucí proti smyslu ochrany vlastnického práva.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu