Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2683/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze, Švédská 107/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -54 ze dne 19. května 2016, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 16. listopadu 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. ze dne 19. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soud pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy shledán vinným zločinem vydírání, pro který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na jeden rok. Tohoto zločinu se měl stručně řečeno dopustit tím, že poškozenému zaslal e-mail obsahující varování, že na něj podá trestní oznámení, navrhne zrušení jeho živnostenského oprávnění a způsobí mu velmi vážné problémy, vyústivší v uvěznění poškozeného, dluhy, nařízení exekuce, vystěhování na ubytovnu pro bezdomovce, umírání hladem a sebevraždu, pokud poškozený nevezme zpět svoji zprávu, kterou vypracoval pro potřebu civilního sporu o neplatnost výpovědi z nájmu, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce. Poškozený byl přitom soudem předvolán jako svědek, aby ke své zprávě v předmětné věci vypovídal.

2. Trestní soudy se neztotožnily s obhajobou stěžovatele spočívající v tom, že jen férovým způsobem varoval poškozeného, aby vzal zpět svou lživou zprávu a nevypovídal lživě v jeho neprospěch v řízení před soudem. Samotnou hrozbu podáním trestního oznámení soudy považovaly v obecné rovině za možnou (beztrestnou), stěžovatel jí však použil jako způsob nátlaku na svědka, aby ten odepřel výpověď před soudem. Hrozba tak byla použita k účelu, který není právem dovolen. Nadto stěžovatel poškozenému vyhrožoval i dalšími následky, které nejsou právem dovoleny a které mohly poškozeného podstatným způsobem zasáhnout v oblasti osobního a profesního života. Stěžovatel tedy poškozenému vyhrožoval závažnou újmou a poškozený z obav z této hrozby přemístil svou rodinu na jiné místo v České republice (mimo jiné i po anonymním telefonátu, že stěžovatel byl přísedícím u soudu a že má dlouhé prsty).

3. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, na stíhání zákonným způsobem a na účinné opravné prostředky. Ve věci nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, což plyne i z toho, že městský soud ve věci původně rozhodl, že jde o přestupek, nikoliv trestný čin. Stěžovatel se cítil jako oběť jednání poškozeného. Nebyl prokázán úmysl stěžovatele, důkazy byly hodnoceny výhradně v jeho neprospěch (soudy nezohlednily námitky vůči věrohodnosti poškozeného). Soudy se také nevypořádaly s tím, že jednání stěžovatele mohlo být jednáním v nutné obraně a nevypořádaly se ani se stěžovatelem citovanou judikaturou.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Namítal-li stěžovatel, že pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch a že soud neměl bez dalšího uvěřit poškozenému, není z ústavní stížnosti příliš zřejmé, co tím stěžovatel míní. Jak plyne již z rozsudku nalézacího soudu, samotný skutek se nepochybně stal a sám stěžovatel se k němu doznal. Předmětem trestního řízení tak de facto byla jen otázka, zda popsaný skutek naplňuje znaky trestného činu. Pochybnosti o subjektivní stránce trestného činu nalézací soud neměl - na straně 8 rozsudku dostatečně vysvětlil, že stěžovatel (navíc jako bývalý trestní přísedící!) si musel být vědom, že svým jednáním útočí na svobodu rozhodování poškozeného a chtěl tak učinit. Pochyby o věrohodnosti poškozeného pak městský soud měl ve vztahu k civilnímu řízení, v němž poškozený vystupoval jako svědek. Ve vztahu k trestnímu řízení je soud neměl. Úkolem Ústavního soudu přitom zásadně není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy či správními orgány [nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že Ústavní soud tyto důkazy sám neprovedl [nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

6. Stěžovatel dále tvrdil, že se soudy nevypořádaly s jeho odkazy na relevantní judikaturu. Tomu nelze přisvědčit, odstavce 20 a 22 napadeného usnesení dovolacího soudu relevantní judikaturu dostatečně popisují, a to včetně vypořádání se s námitkami stěžovatele. Na toto rozhodnutí lze odkázat i ve vztahu k námitce údajné nutné obrany, kterou stěžovatel podle dovolacího soudu nijak blíže nevysvětlil (odst. 24 usnesení).

7. Z napadených rozhodnutí tedy srozumitelným, logickým a na věc přiléhavým způsobem plyne, že se stěžovatel mohl bránit, pokud měl dojem, že mu poškozený jako svědek civilního řízení působí újmu. Nemohl tak ovšem činit výhrůžkami a zastrašováním, které zvolil.

8. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu