Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3269/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Milana Haupta, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016 č. j. -460, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2016 č. j. -303 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2015 č. j. -166, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. září 2016, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle a y (dále jen " "), právo na spravedlivý proces podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit a užívat svůj majetek podle y a Dodatkového protokolu k Úmluvě včetně Všeobecné deklarace lidských práv.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 22. května 2015 č. j. -166 odmítl žalobu pro zmatečnost, podanou stěžovatelem, podle ustanovení Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2014 č. j. -86, kterým byla odmítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve výši 653 481 659 Kč s příslušenstvím a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2015 č. j. -124, kterým bylo toto usnesení potvrzeno, a to s poukazem na ustanovení

3. K odvolání podanému stěžovatelem proti usnesení o odmítnutí žaloby pro zmatečnost Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2016 č. j. -303 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. srpna 2016 č. j. -460 odmítl podle ustanovení věty první , neboť navzdory své velké obsáhlosti neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh přechozího řízení, vyjádřil zásadní nesouhlas s napadenými rozhodnutími a odkázal na řadu judikátů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítal, že v jeho případě došlo k odepření spravedlnosti, neboť ve věci rozhodující soudy celou věc nesprávně právně posoudily.

6. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle y a Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V odůvodnění napadených rozhodnutí je podrobně rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu