Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4046/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Műllera, zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Štefánikova č. 10, Český Těšín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016 č. j. a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2016 č. j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného d (dále jen " ") a uvádí, že v jeho věci "dochází ve výsledku k flagrantnímu výkonu nespravedlnosti".

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel před obecnými soudy brojil proti doměření daně z příjmů a z přidané hodnoty v letech 2007 až 2009 podle pomůcek, bránil se pak nejen proti daňovým výměrům, ale i dalším písemnostem v rámci daňového řízení. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2016, č. j. -137) výrokem I. odmítl žalobu ve věcech daní z přidané hodnoty v části směřující proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen žalovaný) ze dne 3. 6. 2013, č. j. 14272/13/5000-14302-707271, a proti písemnostem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 6230/13/5000-14302-707271 a č. j. 6231/13/5000-14302-707271, výrokem II. ve zbývající části žalobu ve věcech daní z přidané hodnoty zamítl, výrokem III. zamítl žalobu ve věcech daní z příjmů fyzických osob a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud zamítl ve svém výroku I. kasační stížnost stěžovatele proti výrokům I. a II. krajského soudu, svým výrokem II. napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích III. a IV. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel před obecnými soudy brojil proti doměření daně v letech 2007 až 2009 podle pomůcek.

3. Nejvyšší správní soud tedy aproboval rozhodnutí žalovaného i krajského soudu ohledně stěžovatelovy daně z přidané hodnoty, naopak ve věcech daní z příjmů a nákladech řízení napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil. Ohledně části, v níž stěžovateli nevyhověl, vysvětlil, že nesplnil své povinnosti daňového subjektu při dokazování a nebylo proto možné stanovit jeho daňovou povinnost na základě důkazů, neboť neunesl ohledně svých daňových tvrzení důkazní břemeno. Nejvyšší správní soud má proto stejně jako krajský soud za to, že vzhledem k rozsahu neprokázaných obchodních případů nemohlo dojít k jinému způsobu stanovení daně než podle pomůcek (§ 98 daňového řádu). Přisvědčit nelze podle Nejvyššího správního soudu ani námitce stěžovatele, že na kontrolované období nelze zpětně použít nový zákon (daňový řád). V posuzované věci totiž daňová kontrola, která byla zahájena za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, pokračovala ode dne nabytí účinnosti daňového řádu, tj. ode dne 1. 1. 2011, podle tohoto právního předpisu v souladu s jeho § 264 odst. 1, podle kterého, řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší. Změna jednacích čísel nemůže způsobit zmatečnost daňové kontroly. Části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti bez výslovně uplatněné námitky stěžovatele vyhověl, protože penále, o kterém bylo správními orgány rozhodnuto, představuje trest, a je proto třeba na něj aplikovat i y, podle něhož se pro posouzení trestnosti činu a uložení trestu použije pozdější zákonná úprava, jestliže je to pro pachatele příznivější.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se závěry obecných soudů o nutnosti doměřit mu daně za použití pomůcek nesouhlasí a opakuje polemiku, provedenou už ve správním a soudním řízení. Dále namítá porušení svých procesních práv, neboť nebyl ve věci náležitě slyšen. Podle stěžovatele ani Finanční ředitelství v Brně nezajímaly jeho argumenty a správce dané přešel na pomůcky ve chvíli, kdy nebyly naplněny zákonem předvídané skutečnosti a tím porušil správce daně zákon. Stěžovatel je přesvědčen, že se stal obětí změny právní úpravy daňového procesu.

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž napadá zrušující výrok rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (tedy výrok II.) je nepřípustná, neboť řízení v této části ještě neskončilo, ve zbytku pak představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu