Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3493/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. -45, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 12. 2015 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle a přečinu poškození cizí věci podle , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti roků. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a d (dále jen " ") a a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy nezvážily dostatečně všechna hlediska, která mají být posuzována při stanovení druhu a výměry trestu. Má za to, že tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody, jež mu byl uložen, není přiměřený okolnostem případu a jeho osobním a rodinným poměrům. Poukazuje zejména na to, že žije s manželkou a třemi nezletilými dětmi v nízkém věku. Podle stěžovatele soudy nezohlednily jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že stěžovatel uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s tou, kterou používal již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy trestních soudů ( a 91 y), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení, včetně interpretace a aplikace běžného zákonodárství, je záležitostí trestních soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže námitky stěžovatele směřují proti údajně nepřiměřenému a příliš přísnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v a násl. . K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Již Obvodní soud pro Prahu 10 v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil své úvahy, které jej vedly k uložení tříletého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Předně je třeba zdůraznit, že provedeným dokazováním bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel po předchozí nepatrné kolizi s motocyklem poškozené prudce zrychlil, přejetím z levého jízdního pruhu úmyslně zkřížil dráhu poškozené jedoucí na motocyklu v pravém jízdním pruhu, přičemž do motocyklu narazil a způsobil pád poškozené, v důsledku kterého utrpěla těžkou újmu na zdraví. Tvrzení stěžovatele, že jeho jednání nebylo agresivní a že poškozenou měl v úmyslu jen zastavit, nikoli ji srazit, bylo spolehlivě vyvráceno nejen výpovědí poškozené, ale i výpovědí dvou očitých svědků a znaleckým dokazováním.

Obvodní soud pro Prahu 10 při svých úvahách o druhu a výměře ukládaného trestu výslovně jmenoval i polehčující okolnosti, a to jednak částečné doznání stěžovatele a také jeho dosavadní trestní bezúhonnost. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že trestní soudy tyto okolnosti ignorovaly. Soud nicméně správně zohlednil likvidační charakter útoku stěžovatele na poškozenou, neadekvátnost jeho reakce na danou situaci, závažnost způsobených následků na zdraví poškozené, a rovněž skutečnost, že stěžovatel spáchal více trestných činů.

Uvedenou argumentaci nalézacího soudu pak dále doplnil Městský soud v Praze jako soud odvolací, který mj. vysvětlil, proč by v daném případě nepostačovalo uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Správně poukázal na to, že postoje stěžovatele nesvědčí o tom, že by si uvědomoval nebezpečnost jednání, jehož se dopustil, projevoval upřímnou lítost nad jeho důsledky a byl připraven za ně převzít odpovědnost. Městský soud v Praze dále připomněl, že agresivní jednání stěžovatele bylo reakcí na zcela malichernou příčinu, tj. lehký předchozí kontakt jeho vozidla s motocyklem poškozené, který navíc také zavinil on sám.

Trestní soudy ve svých rozhodnutích správně uváděly, že za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, za který byl stěžovatel mj. odsouzen, je stanovena sazba trestu odnětí svobody v rozpětí od tří do deseti let, takže trest byl stěžovateli uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Ústavní soud považuje odůvodnění trestu uloženého stěžovateli za dostatečné a racionální, a to včetně vysvětlení důvodů pro odmítnutí možnosti uložit trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Ústavní soud nezjistil ani žádné skutečnosti, jež by měly zpochybňovat právní kvalifikaci skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, nebo které by svědčily o extrémním nesouladu uloženého trestu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu