Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 896/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VETA - REAL, s. r. o., se sídlem Před Skalkami II 184/5, 106 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, č. j. -1245, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, č. j. -1067, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 9. 2010, č. j. -854, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"), bylo k žalobě směřující mj. proti stěžovatelce rozhodnuto, že zůstavitel Vladimír Klinger (dále je "zůstavitel"), jenž zemřel dne 26. 7. 2001, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem mj. pozemků ve zjednodušené evidenci č. A1, A2, A3, A4, A5, A6, A7 zapsaných na listu vlastnictví č. X pro katastrální území Zaječice, obec Pyšely. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka poté, co předmětné pozemky nabyla od zůstavitele na základě kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000, je dále prodala třetím osobám za účelem výstavby rodinných domů. Tuto smlouvu pak posoudil okresní soud jako (absolutně) neplatný právní úkon ve smyslu , , a to pro duševní poruchu zůstavitele (prodávajícího). K námitce dalších účastníků řízení před okresním soudem, že nemovitosti nabyli v dobré víře, okresní soud uvedl, že jde o skutečnosti, které nastaly po smrti zůstavitele, a tudíž jsou z hlediska požadovaného určení (tj. že zůstavitel byl ke dni své smrti jejich vlastníkem) bez významu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání mj. stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu i s jeho právním závěrem, že kupní smlouva ze dne 29. 2. 2000 byla ve smyslu neplatná a vyvodil, že pokud tato smlouva byla neplatná, nemohou být osoby odvozující své vlastnické právo od této smlouvy vlastníky předmětných nemovitostí.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání podané mj. stěžovatelkou s tím, že není ve smyslu , odst. 3 , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, přípustné. K argumentaci stěžovatelky dobrou vírou při nabytí předmětného nemovitého majetku dovolací soud poukázal na svou judikaturu (konkrétně rozsudek ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. ), dle níž osoba, která uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s "nevlastníkem", byť na jejím základě dojde ke vkladu vlastnického práva v její prospěch, se nestane (vzhledem k absenci příslušného hmotněprávního ustanovení, které by tuto situaci upravovalo) jejím vlastníkem, a je-li tato osoba při uzavření této smlouvy v dobré víře, že ji kupuje od vlastníka, může mít (jen) postavení oprávněného držitele ve smyslu , přičemž je třeba postupovat podle .

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soud měl v její věci postupovat podle v té době účinné zákonné úpravy, jež obsahovala ustanovení o vypořádání z neplatné smlouvy, mimo jiné znamenající, že jde o vypořádání mezi účastníky neplatné smlouvy, a nikoliv také dalšími osobami. Takové řešení je podle stěžovatelky spravedlivé, neboť se týká těch, kdo neplatnost způsobili. Pokud jde o následné nabyvatele předmětných pozemků, ti podle stěžovatelky nabyli své vlastnické právo v dobré víře.

Stěžovatelka dále namítá, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo také tím, že okresní soud v napadeném rozsudku o své vůli odstranil chyby žaloby, které spočívaly v nesprávném označení jednotlivých pozemků, zejména nerespektování dvojí číselné řady v příslušném katastrálním území, v jejichž důsledku by rozhodnutí bylo nevykonatelné.

Stěžovatelka konečně namítá také nejednotnost v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, kdy dovolací soud v napadeném usnesení odkazuje na svůj rozsudek ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , který je však rozdílný od rozhodnutí stejného soudu sp. zn. . Důsledkem uvedení rozdílnosti rozhodování Nejvyššího soudu je, že úspěch ve věci záleží na tom, který senát ve věci rozhodne. Přitom dovolání stěžovatelky původně napadlo senátu č. 28, u kterého mohla stěžovatelka, s ohledem na jeho shora uvedenou dosavadní rozhodovací praxi, důvodně předpokládat zrušení napadených a v záhlaví uvedených rozsudků krajského i okresního soudu. O odvolání však rozhodl senát č. 30, jehož rozhodnutí je opačné. Uvedeným postupem došlo podle stěžovatelky současně k porušení práva na zákonného soudce, neboť rozvrh práce Nejvyššího soudu takovou změnu podle stěžovatelky neumožňuje.

II.

O ústavní stížnosti proti napadeným soudním rozhodnutím již bylo rozhodnuto usneseními Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016,

sp. zn.

, a ze dne 13. 12. 2016,

sp. zn.

, kterými byly ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud proto na citovaná usnesení

sp. zn.

a

sp. zn.

, o odmítnutí ústavních stížností proti totožným rozhodnutím obecných soudů v podrobnostech odkazuje, neboť se s právním závěrem o zjevné neopodstatněnosti návrhů ztotožňuje. Proto nyní postačí, aby se Ústavní soud omezil pouze na stručné shrnutí, které vychází z toho, že Ústavní soud musel respektovat předmět sporu, o kterém bylo bezprostředně v řízení před obecnými soudy rozhodováno, tedy určení vlastnictví zůstavitele k datu úmrtí, a to ve vztahu k platnosti kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a zůstavitelem ze dne 29. 2. 2000. Kupní smlouvy ostatních žalovaných (další nabyvatelé) se mohou stát předmětem přezkumu obecnými soudy až poté, co bude - na základě výsledku řízení před obecnými soudy - v nově otevřeném dědickém řízení potvrzeno nabytí dědictví těm dědicům, jež byli v důsledku úspěšní ve sporu o určení rozsahu vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí. Teprve následně bude možné případně odklidit konflikt, takto vzniklý mezi vlastníky nemovitostí, žalobou podanou některou z osob zapsaných v katastru. Ostatně v tomto smyslu se již vyjádřil k presumovanému pořadu práva Nejvyšší soud (viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Námitkou stěžovatelky, že okresní soud v napadeném rozsudku odstranil chyby žaloby, které spočívaly v nesprávném označení jednotlivých pozemků, se zabýval již odvolací soud. V napadeném rozsudku Krajský soud v Praze v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , a konstatoval, že požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. žalobci neukládá povinnost formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Uvedený způsob vypořádání této námitky stěžovatelky se Ústavnímu soudu nejeví nijak protiústavním.

K námitce porušení zásady zákonného soudce si Ústavní soud vyžádal stanovisko Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud sdělil, že posuzovaná věc sice původně napadla senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, nicméně jak z obsahu pomocného spisu (nyní) 30 (a dříve 28) Cdo 311/2013 vyplývá, řídící předseda senátu 28 Cdo JUDr. Josef Rakovský přidělil tuto věc k vyřízení předsedkyni senátu JUDr. Ivě Brožové, která ovšem posléze informovala řídícího předsedu senátu 30 Cdo JUDr. Pavla Pavlíka o tom, že tato věc podle (tehdy platného) rozvrhu práce Nejvyššího soudu správně náleží k vyřízení senátu 30 Cdo, jelikož podstatou sporu je řešení otázky platnosti převodu vlastnického práva k nemovitosti, přičemž podle uvedeného rozvrhu práce senát 30 Cdo (tehdy) rozhodoval také o dovoláních ve věcech sporů o platnosti a účinnosti převodu vlastnických práv s výjimkou věcí náležejících do působnosti jiného senátu. Po seznámení s obsahem dovolání řídící předseda senátu 30 Cdo JUDr. Pavel Pavlík souhlasil s tím, aby tato věc byla zapsána v civilním rejstříku senátu 30 Cdo k vyřízení; následně (dne 28. listopadu 2013) byla tato věc uvedeným řídícím předsedou senátu přidělena předsedovi senátu 30 Cdo, JUDr. Pavlu Vrchovi, k vyřízení.

Ústavní soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že jakkoli byla původně věc přidělena do soudního oddělení 28, byla jediným důvodem pro přeřazení věci ze soudního oddělení 28 do soudního oddělení 30 povaha sporné právní otázky. V přidělení věci soudnímu oddělení 30 tak Ústavní soud neshledal jakýkoli nestandardní či svévolný postup, naopak bylo důsledkem racionální a zdůvodnitelné soudcovské interpretace rozvrhu práce. V uvedeném postupu dovolacího soudu tedy Ústavní soud porušení práva na zákonného soudce neshledal.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

Jan Musil v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu