Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3915/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti STAVOSAN spol. s r. o., sídlem Předenická 80/1, Plzeň, zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016 č. j. -210, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č. j. -181 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2015 č. j. -159, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Ing. Václava Kopice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že nejsou v souladu se zásadami garantovanýmiu ad (dále jen ""), a zároveň odporují zásadám logiky, provázanosti soudních rozhodnutí a právní jistoty.

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou (napadená rozhodnutí obecných soudů a dovolání) Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 3. 2015 č. j. -159 zastavil řízení (výrok I.), zahájené žalobou vedlejšího účastníka, který požadoval, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu specifikovanou částku s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody a smluvní pokuty; dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrok o zastavení řízení odůvodnil zjištěním, že účastníci dne 1. 8. 2008 uzavřeli smlouvu o dílo č. 26/2008, v níž se dohodli na projednání věci před určeným rozhodcem, tudíž postupoval v souladu s .

3. Proti usnesení krajského soudu podal vedlejší účastník odvolání a stěžovatelka napadla odvoláním výrok II. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. -181 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil s výrokem o zastavení řízení a za správný shledal i výrok i nákladech řízení.

4. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka i vedlejší účastník dovoláními, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2016 č. j. -210 dovolání vedlejšího účastníka zamítl a dovolání stěžovatelky odmítl. Odmítavý výrok o stěžovatelčině dovolání odůvodnil Nejvyšší soud závěrem, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti, protože stěžovatelka nedostála požadavku na vymezení přípustnosti dovolání v žádném případě, neboť se vymezením otázky hmotného nebo procesního práva vůbec nezabývala a neuvedla ani jeden ze zákonných důvodů, pro které by dovolání mohlo být přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení (část I. ústavní stížnosti), vyjadřuje stěžovatelka názor (část II., v dalších částech ho rozvádí), že obecné soudy zaujaly k dané problematice nesprávné stanovisko, pročež vydaly rozhodnutí, která nejsou v souladu s právní doktrínou (aniž by ji konkretizovala), čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a je přesvědčena, že zejména rozhodnutími krajského soudu a vrchního soudu došlo k poškození jejích oprávněných zájmů. Připomíná, že vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu (vzhledem k rozhodčí doložce), a proto po zastavení řízení očekávala přiznání náhrady nákladů řízení. Přístup Nejvyššího soudu považuje za formalistický, když má za to, že měl k dané věci zaujmout své vlastní stanovisko, v rámci něhož měl účastníkům řízení poskytnout relevantní právní názor, což se bohužel nestalo. Přitom stěžovatelka měla zájem o to, aby se Nejvyšší soud jako sjednocovatel judikatury zabýval předestřenými námitkami k rozhodnutím jemu podřízených soudů, avšak vzhledem k odmítnutí jejího dovolání se jimi vůbec nezabýval.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. - 10.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení vrchního soudu a krajského soudu (body 11. - 12.).

8. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 2. 12. 2015) napadla usnesení vrchního soudu, a to na základě . Uvedla, že jeho opodstatněnost opírá o znění , neboť se důvodně domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že vrchní soud potvrdil nesprávný právní názor uvedený v rozhodnutí krajského soudu, pročež došlo k poškození právních zájmů žalované strany (sc. stěžovatelky). Poté polemizuje s přístupem obou soudů k posouzení práva na náhradu nákladů řízení a s odůvodněním nákladových výroků.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání (viz bod 8.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle ) a způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

, novelizace provedená reagovala na přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k ). Z toho plyne, že záměr novely (v podobě stanovení náležitostí dovolání) spočíval ve snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to by mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá, a v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení; smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit, byť tím nebude vázán. Z toho plyne, že posouzení přípustnosti dovolání právním zástupcem dovolatele podle zmíněných zákonných kritérií je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a musí mu předcházet přesné vymezení sporné právní otázky. Tento postup pomůže dovolateli, aby si vytvořil představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015

sp. zn.

a ze dne 25. 6. 2015

sp. zn.

).

10. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. v závěru roku 2015) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel. Je proto správný závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti (srov. odůvodnění jeho usnesení, str. 4, poslední odstavec).

11. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení vrchního a krajského soudu.

12. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení vrchního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu