Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4073/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky HS AUTO s.r.o., se sídlem Husova 1415, České Budějovice, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. č. 123/36, Českých Budějovicích, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. -83 ze dne 20. 5. 2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -112 ze dne 3. 11. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -135 ze dne 7. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného d (dále jen " "). Dále se stěžovatelka dovolává svého práva v rámci smluvní volnosti projevovat určitým způsobem svou vůli dovoleným způsobem v mezích zákonné úpravy tak, jak předvídají y, y a y a poukazuje na zásah do svého práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu dle y.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. -83, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala přikázání pozemků v katastrálním území České Budějovice do vlastnictví s tím, že by jí byla uložena povinnost zaplatit žalované Hochstaffl Bohemia s. r. o. náhradu za přikázané pozemky ve výši 6 437 836 Kč; eventuálně aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 808 571 Kč oproti převedení vlastnického práva žalobkyně ke stavbě na pozemku žalované na žalovanou. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 3. 11. 2015 č. j. -112 k odvolání stěžovatelky potvrdil zamítavý výrok napadeného rozsudku.

3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že její stěžejní námitkou je otázka, zda ujednání čl. V. nájemní smlouvy je možné považovat za způsob vypořádání vztahů z nájemní smlouvy, aniž by se muselo jednat o smlouvu o budoucí smlouvě. Z obsahu dovolání se podává, že tuto otázku přitom považuje za otázku neřešenou, případně že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu je nerozhodné, nazývá-li stěžovatelka jako dovolatelka ujednání čl. V. nájemní smlouvy způsobem vypořádání nájemního vztahu; jestliže projevená vůle odpovídá základním náležitostem určitého institutu, je třeba ji posoudit podle norem jej upravujících. Že se v obdobném případě jedná o smlouvu o budoucí smlouvě, dovodila judikatura již za účinnosti obecného zákoníku občanského, když Nejvyšší soud Československé republiky rozhodl, že bylo-li při pronájmu umluveno, že nájemce může věc kdykoli za určitou úplatu koupit, jest to úmluva o smlouvě budoucí (rozsudek Nejvyššího soud Československé republiky ze dne 27. 1. 1920, sp. zn. RV I 4/20, publikovaný ve Vážného sbírce pod č. 393/1920). Byť se uvedené rozhodnutí týkalo věci movité, smysl je pro stěžovatelčin případ stejný. Podle Nejvyššího soudu se tedy v této otázce odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navíc by toto ujednání právní nástupkyni původní účastnice nevázalo. K právní otázce dovolatelky, zda je možné aplikovat § 1086 o. z. na situace, kdy nejde o neoprávněnou stavbu zřízenou v dobré víře bez právního důvodu, ale o stavbu zřízenou na základě právního důvodu, který později zanikl, Nejvyšší soud uvedl, že ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Vypořádání práv a povinnosti vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti , , se i po tomto datu řídí dosavadními právním předpisem, tj. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). O případ stavby zřízené před 1. 1. 2014 jde i v této věci. To, že situaci takto vzniklou nelze řešit analogickou aplikací ustanovení o neoprávněné stavbě, vyplývá z ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. nebo rozsudek ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. ). Nejde tedy o otázku v judikatuře dosud neřešenou a rozhodnutí odvolacího soudu není s judikaturou dovolacího soudu v rozporu.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že ona i žalovaná společnost Hochstaffl Bohemia s.r.o. po podpisu smlouvy plnily veškeré své povinnosti, stanovené smlouvou (pod)nájemní, bez výhrad, řádně a včas. Existence, platnost nebo účinnost smluvních ustanovení nebyla nikdy žádnou ze smluvních stran zpochybněna. Po uplynutí sjednané doby nájmu společnost Hochstaffl Bohemia s.r.o. odmítla postupovat dle výše citovaného ustanovení smlouvy (pod)nájemní, přičemž odmítla prodloužit nájem a zároveň odmítla odkoupit budovu střediska. Nedošlo ani k jiné dohodě stran. Z toho důvodu se stěžovatelka rozhodla vymáhat splnění smluvních povinností soudní cestou a požadovala, aby do jejího vlastnictví byly přikázány pronajaté pozemky a eventuálně, aby bylo vybudované obchodní středisko (stavba) převedeno do vlastnictví žalované oproti vyplacení jeho obvyklé ceny. Zásadní pochybení stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy nezkoumaly účel ustanovení smlouvy (pod)nájemní o vypořádání stran po zániku smlouvy, důvod proč je toto ustanovení ve smlouvě uvedeno ani vůli účastníků, která má být tímto ustanovením vyjádřena. Druhým zásadním nedostatkem rozhodnutí obecných soudů je podle stěžovatelky ignorace ustanovení smlouvy kupní, která uvádí, že nabyvatel se seznámil se smlouvami nájemními a jako nový vlastník do smluvních vztahů vstupuje jako pronajímatel. Ač pravidlo přechodu povinností z nájemní smlouvy na nového vlastníka vyplývá přímo z , tímto smluvním ustanovením uzavřené smlouvy kupní je rovněž postaveno najisto, že kupující vlastník se seznámil s obsahem uzavřených nájemních smluv a do těchto vztahů s plným vědomím vstupuje, nelze tedy mimo jiné dovozovat, že by mu byly realizací předmětného smluvního ustanovení ukládány povinnosti nad rámec, který mohl, měl a musel očekávat.

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu