Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3518/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Alexandra Komárka, zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 11. 3. 2015 č. j. KrÚ 16244/ODSH/2015/Sv, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2016 č. j. -56 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016 č. j. -24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel se dále domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí správního orgánu, které bylo předmětem soudního přezkumu. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních orgánů a správních soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen "") ve spojení s y. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nenaplnění formálních ani materiálních záruk spravedlivého soudního řízení a nepřesvědčivého odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, jakožto záruky vyloučení libovůle orgánů veřejné moci.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obecní úřad Březinky vydal dne 14. 11. 2014 rozhodnutí č. j. 045/2012/VYK-5, že na v něm vymezených pozemcích existuje veřejná účelová komunikace ve smyslu , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Prvostupňový správní orgán stěžovateli dále nařídil, aby podle neprodleně odstranil zábrany, které umístil v prostoru veřejně přístupné účelové komunikace, a tu nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí opětovně zprůjezdnil. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský úřad Pardubického kraje zamítl. Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud

cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy (srov. např. nález

sp. zn.

). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních orgánů a následně správních soudů. Podstata argumentace stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s naplněním podmínek vzniku veřejně přístupné účelové komunikace podle Ústavní soud však považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle relevantní právní úpravy týkající se účelových komunikací. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatele, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti.

Oba soudy se zejména zabývaly naplněním znaků veřejně přístupné účelové komunikace, které byly dovozeny soudní judikaturou, tj. souhlasem vlastníka s veřejným užíváním a nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebou. Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího správního soudu, že souhlas vlastníka cesty, popř. pozemku, nemusí být výslovný, postačí i mlčky udělený (konkludentní), tedy projevený tím, že vlastník veřejnosti v užívání cesty nijak nebránil. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že souhlas byl založen konkludentně, neboť stěžovatel měl vědět, že na jeho pozemku se nachází cesta užívaná jako účelová komunikace, a po dobu 8 let od nabytí pozemku se tomu aktivně nebránil.

Jak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, tak následně i Nejvyšší správní soud, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí judikaturu správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. -64, -128, -42; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), ale též soudů civilních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ) i soudu zdejšího (srov. nálezy

sp. zn.

a

).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu