Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3170/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. W., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, advokátem se sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 č. j. -44 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015 č. j. -1187 uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle , , odst. 3 písm. i) , přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle a přečinu nedovoleného ozbrojování podle , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze a poškozené byla přiznána náhrada škody a nemajetkové újmy.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl. V ústavní stížnosti podané právním zástupcem stěžovatele není navrhováno zrušení tohoto usnesení, což by podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu zakládalo důvod, aby Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). V dané věci je však zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu navrhováno v ústavní stížnosti, kterou podal sám stěžovatel. Přestože Ústavní soud - vzhledem k povinnému právnímu zastoupení - zásadně nepřihlíží k podáním, jež nejsou učiněna prostřednictvím právního zástupce, ve snaze vyhnout se přepjatému formalismu podání učiněné stěžovatelem zohlednil. Posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje i proti označenému usnesení Nejvyššího soudu, a přistoupil k jejímu posouzení.

Stěžovatel dále podle požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a násl. d.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy připustily provádění důkazů jen v jeho neprospěch a nevyhověly jeho důkazním návrhům, konkrétně zejména návrhu vyslechnout jako svědka jeho bývalého obhájce. Podle stěžovatele trestní soudy založily svá rozhodnutí na skutkových zjištěních, která byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel dále uvádí, že trestní soudy se některými jeho námitkami nezabývaly vůbec a s jinými se vypořádaly nedostatečným způsobem. Výpovědi některých svědků považuje stěžovatel za rozporuplné, nevěrohodné, či přímo nepravdivé.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , 90 y), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález

sp. zn.

). To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou argumentaci uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž trestní soudy se jí zabývaly a vypořádaly se s ní. Poukázaly přitom na to, že verze skutkového děje prezentovaná stěžovatelem (podle které se stěžovatel měl stát obětí promyšleného komplotu ze strany několika osob) je zcela nevěrohodná a v rozporu se všemi provedenými důkazy. Tento svůj závěr trestní soudy opřely primárně o výpověď poškozené, ale i řady dalších svědků, znaleckých posudků a odborných vyjádření.

Jestliže stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že trestní soudy měly hodnotit určité svědecké výpovědi jako nevěrohodné, popř. nepravdivé, Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení

sp. zn.

,

či

). O takový případ však v projednávané věci nešlo.

Odmítnout je třeba i námitku stěžovatele ohledně údajně neúplného a jednostranně zaměřeného dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy

sp. zn.

či

). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy

sp. zn.

či

). V posuzovaném případě Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěr trestních soudů o tom, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, a není proto třeba provádět další dokazování.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a dostatečně odůvodněna a že nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu