Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2929/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Milana Kilíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -62 ze dne 29. června 2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Milana Kilíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal rozhodnutí o tom, že zanikla jeho vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníku, neboť ten je již schopen se sám živit. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovateli 24 373 Kč na náhradě nákladů řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze výrok o nákladech řízení změnil tak, že náklady se nepřiznávají. Podle městského soudu vyživovací povinnost zanikla ze zákona, podání žaloby tedy nebylo nezbytné a sám vedlejší účastník k podání žaloby nijak nepřispěl. Nebylo by tak spravedlivé, aby nesl náklady řízení, které vyvolal procesně úspěšný stěžovatel. Rozumnému uspořádání podle městského soudu odpovídá zásada uplatňovaná v opatrovnickém řízení, kde každý nese své vlastní náklady sám.

2. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud nezkoumal konkrétní okolnosti, pro které by měl stěžovatel nést své náklady sám. Výživné je mu stále strháváno z příjmu a soud jej nenechal prokázat jeho tvrzení. Ve věci také nebyly dány okolnosti hodné zvláštního zřetele.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. K věcnému posouzení ústavní stížnosti proti rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení Ústavní soud přistupuje výjimečně. Mohlo by to tak být například v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].

5. V tomto ohledu lze jen stručně uvést, že městský soud užití v napadeném rozhodnutí dostatečně a logicky vysvětlil. Toto ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Napadené usnesení je založeno právě na hodnocení těchto skutečností. Z ničeho přitom neplyne, v čem konkrétně měl soud stěžovateli znemožnit prokázání existence okolností hodných zvláštního zřetele. Ústavní soud tak ohledem na výše nastíněná hlediska přezkumu neshledal, že by se městský soud dopustil ústavně významného pochybení.

6. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu