Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1814/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Praze - Ruzyni, pobočce ve Velkých Přílepech, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, č. j. -73, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2015, č. j. -2833, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. ledna 2015, č. j. -2752, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , v a 2, v a v d (dále jen " ").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení a 2 písm. c) a d) a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků do věznice s dozorem, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu práce v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb na dobu pěti roků. Krajský soud v Ústí nad Labem citovaným usnesením odvolání ve vztahu ke stěžovatelce zamítl; její dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily provedené důkazy a rozhodly v rozporu s nimi, neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, zamítnutí důkazních návrhů neodůvodnily a nevypořádaly se s obhajobou stěžovatelky. Nejvyšší soud pak pouze posuzoval naplnění formálních nedostatků dovolání, aniž by se zabýval aspektem porušení zaručených práv stěžovatelky.

Konkrétně stěžovatelka popsala následující pochybení: Nalézací soud v rozsudku zaměnil označení právní normy a namísto uvedl trestní řád, což napravil až po rozhodnutí odvolacího soudu jako chybu v psaní, aby zajistil soulad s vyhlášeným rozsudkem. Jak je ale z protokolu patrné, i zde byl nesprávně uveden trestní řád. Dále stěžovatelka popsala, které jí navržené důkazy soud neprovedl, a rovněž poukázala na nejasnou souvislost mezí spáchaným trestným činem a její faktickou činností; má za to, že soudy se s objektivní stránkou trestného činu nedostatečně vypořádaly. Odvolací soud nesprávně shledal rozsah dokazování za dostatečný a provedení navržených důkazů vyhodnotil za nadbytečné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavně právní argumentace je založena na projevu nesouhlasu se závěry obecných soudů, aniž by stěžovatelka blíže specifikovala, čím mělo konkrétně dojít k porušení jejích základních práv. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn do rozhodování soudů zasahovat, mimo případy, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí ústavně zaručených základních lidských práv. Současně je nutno konstatovat, že ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, nalézací soud se věcí důkladně zabýval, provedl několik desítek svědeckých výpovědí, z nichž si vytvořil ucelený obraz o chodu domova se zvláštním režimem, který stěžovatelka vedla. Zjistil přitom, že stěžovatelka byla s druhou odsouzenou jedinými kvalifikovanými pracovnicemi, což bylo s ohledem na charakter klientů domova nedostatečné. Zařízení bylo provozováno v nevyhovujících podmínkách a odpovědnost za to nesla jednoznačně především stěžovatelka. Byl prokázán nedobrý vliv pobytu na klienty, zejména na ty bez častějšího kontaktu s rodinnými příslušníky. Z rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že se zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby; shledal přitom naplnění subjektivní i objektivní stránky, což srozumitelně popsal. Rovněž soud odvolací se věcí zabýval v dostatečném rozsahu, pokud přitom neshledal potřebu dalšího dokazování, respektive zhodnotil dokazování provedené nalézacím soudem jako dostatečné, nelze v tomto postupu bez dalšího shledat jakékoliv zkrácení stěžovatelky v jejích právech.

Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich je nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu), což se v daném případě, na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky, stalo.

Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než na který pamatuje ustanovení § 265b trestního řádu. Také Nejvyšší soud přitom poukázal na naplnění znaků stíhaného zločinu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by obecné soudy v jejím případě zasáhly do jejích naříkaných základních práv. Soudy ve svých rozhodnutích opakovaně konstatovaly naplnění závěru o trestnosti jednání stěžovatelky ( y) a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily - proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) tedy senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu