Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1978/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Věslava Funioka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, třída T. G. Masaryka 1129, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2016, č. j. -14, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2016, č. j. -8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " "), jakož i v Charty základních práv a svobod Evropské unie.

Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč do sedmi dnů od jeho právní moci. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že pracuje jako zedník, který se, i ve spojení se zdravotními problémy, dostal do druhotné platební neschopnosti, proto podal insolvenční návrh ve spojení s návrhem na povolení oddlužení, avšak vzhledem k tomu, že nedostal k tomuto postupu souhlas od věřitelů, byla zvolena forma konkursu. V důsledku tohoto postupu byla stěžovateli uložena výše uvedená povinnost. Stěžovatel má za to, že částka, kterou má zaplatit, je sice standardní, avšak pro něj vysoká, a tím je mu fakticky zabráněno v přístupu k soudu. Insolvenční správce, notář (soudní komisař) či soudní exekutor vykonávají státní moc v rámci své podnikatelské činnosti na svůj účet a své riziko, a podle stěžovatele proto není správné, aby zaručená odměna a náklady byly přeneseny na třetí subjekty bez garance, že vynaložené náklady budou sanovány. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že právě v jeho případě budou náklady na insolvenci nízké a stanovená odměna je přesahuje; závěrem pak poukázal na nerovnost právní úpravy insolvence mezi podnikateli a nepodnikateli. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) a jeho úkolem je zabývat se jen takovým porušením, které zasahuje do zaručených základních práv stěžovatele.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, lze i s ohledem na závazky stěžovatele a jeho majetek předpokládat, že náklady insolvence přesáhnou uloženou zálohu. Jde přitom o náklady související s insolvenčním řízením, v němž se řeší ekonomické problémy stěžovatele - namítá-li tedy stěžovatel nespravedlivost přenesení na třetí osoby, je nutno poukázat na fakt, že náklady vznikly právě v důsledku jeho předchozího chování.

Ústavní soud sice rozumí okolnostem dopadu nepříznivé finanční situace na stěžovatele, není však možné odhlédnout od faktu, že řešení nastalého stavu vyžaduje náklady a bylo by nespravedlivé požadovat je po jiném subjektu podnikajícím na náklady vlastní. Stěžovatel se totiž nemůže zcela zprostit odpovědnosti za své dřívější jednání. Jakkoli se tedy záloha stěžovateli jeví jako vysoká, nepředstavuje její stanovení zkrácení v základních právech, není dotčeno právo stěžovatele získávat prostředky prací a na hmotnou pomoc státu ( y).

Soudy v tomto případě rozhodly v souladu se zákonem, v jeho mezích a stanoveným způsobem ( y), pročež nemohlo dojít ke zkrácení v právu stěžovatele na soudní ochranu, jak v ústavní stížnosti namítl ( y). Proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích a v postupu obecných soudů tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení písmeno a) proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu