Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3087/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. -38 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 č. j. -44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. a) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení , a a 3 d (dále jen " ").

2. Stěžovatel především poukazuje na to, že správní řízení nebylo vedeno v souladu se o zbraních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V době zahájení řízení nebyl odsuzující rozsudek, kterým byl shledán vinným pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), v právní moci. Poukazuje na to, že trestný čin podplácení podle tr. zákona není uveden v ustanovení a nemůže to být samo o sobě důvodem pro zajištění zbrojního průkazu. Ustanovení obsahuje taxativní výčet trestných činů, který není možný výkladem libovolně rozšiřovat.

3. Stěžovatel dále namítal, že správní orgán prvního stupně rozhodnutím překročil rozsah správního řízení, jak jej vymezil v oznámení o zahájení správního řízení, neboť stěžovateli byly zajištěny zbraně a střelivo v rozsahu širším než byl původně stanoven. Stěžovatel je toho názoru, že příslušný správní orgán tak postupoval při zajištění zbraní a střeliva svévolně, proto se obrátil s žalobou na Městský soud v Praze. Výklad ustanovení Městským soudem v Praze, dle kterého se postupuje při zajištění zbraně, střeliva nebo dokladu správním orgánem, nepovažuje stěžovatel za správný, neboť jím zcela změnil taxativní výčet trestných činů obsažený v , a navíc umožňuje vydání rozhodnutí o zajištění zbraně již v případě zahájení trestního stíhání. Stěžovatel tvrdil i porušení procesních předpisů tím, že správní orgán prvního stupně neprovedl správní uvážení a tento nedostatek byl napraven až později. Kasační stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná zamítnuta Nejvyšším správním soudem, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

4. Ústavní soud stručně rekapituluje průběh předchozího řízení takto: z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí Policie České republiky, Policejního prezidia České republiky ze dne 12. 10. 2011 č. j. PPR-17367-3/ČJ-2011-0099US, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 18. 8. 2011 č. j. KRPU-74094-8/ČJ-2011-0400IZ-TP, kterým byl zajištěn stěžovatelův zbrojní průkaz č. AL 392329 a v rozhodnutí označené průkazy zbraní, zbraně a střelivo.

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015 č. j. -44 byla žaloba stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením a 4 v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

6. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. ze dne 19. 9. 2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 14. 2. 2014 uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, výkon trestu byl podmíněně odložen na dobu 3 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 000 Kč.

7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz .

8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy ( y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

10. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

, N 148/46 SbNU 471).

11. Podstatou posouzení ústavní stížnosti je splnění zákonných podmínek pro vydání napadeného rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu. Stěžovatel totiž přikládá nepřiměřený význam a dovolává se pouze jeho doslovného znění, avšak přehlíží, že to se týká především charakteristiky bezúhonnosti ve smyslu citovaného ustanovení, avšak správní orgány zkoumaly, zda jsou zde podmínky pro zajištění zbrojního průkazu podle .

12. Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil s Městským soudem v Praze ve věci výkladu . Citované ustanovení totiž nelze v případě rozhodování o zajištění zbrojního průkazu vykládat izolovaně a doslovně, jak činí stěžovatel, ale právě ve spojení s téhož zákona, který se jeho aplikace určitým způsobem dovolává. S ohledem na to, že zajištění zbrojního průkazu je opatřením sui generis mající dočasný a preventivní charakter z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009 č. j. -42), je nutné dospět k závěru, že podmínky pro jeho aplikaci nemohou být stejné jako v případě odnětí zbrojního průkazu z důvodu pozbytí bezúhonnosti dle , byť zajištění zbrojního průkazu a odnětí zbrojního průkazu na sebe často mohou navazovat. Pokud by tedy bylo v případě rozhodování o zajištění zbrojního průkazu vykládáno ustanovení doslovně, jak fakticky požaduje stěžovatel, nemohly by správní orgány nikdy vydat rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu, neboť by rovnou zkoumaly splnění podmínek pro jeho odnětí. Výklad ustanovení ohledně zajištění zbrojního průkazu, který zastává stěžovatel, by vedl k nežádoucímu důsledku v podobě nemožnosti použití takového institutu, což je nutné odmítnout, a to především s ohledem na předmět regulace , preventivní charakter tohoto opatření a hrozbu, kterou určití držitelé zbrojních průkazů mohou představovat; u některých osob totiž není možné vyčkávat až do vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku pro protiprávní jednání, z jehož spáchání je tato osoba podezřelá, jelikož tím by mohl být zmařen účel regulace držení zbraní v České republice.

13. K jednotlivým námitkám stěžovatele uplatněným v ústavní stížnosti, shodně jako v kasační stížnosti (nepřezkoumatelnost rozsudku, zákonnost napadeného rozhodnutí, procesní pochybení atd.), se dostatečně Nejvyšší správní soud vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí (v souladu s ), proto Ústavní soud na ně v podrobnostech odkazuje.

14. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté y, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu