Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2883/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Renaty Pelantové, zastoupenou Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2016 č. j. -35 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016 č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku svévolného, diskriminačního a nepřijatelného výkladu zákonného provedení základního práva na hmotné zabezpečení ve stáří, kterým byl ztížen přístup stěžovatelky na pracovní trh v profesích vyžadujících soustavnou a dlouhodobou studijní přípravu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22. 7. 2014 č. j. X zvýšila stěžovatelce od 30. 8. 2008 starobní důchod podle , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a uvedla, že starobní důchod činí 12 456 Kč měsíčně s tím, že je navyšována jeho procentní výměra podle příslušných nařízení vlády. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí námitky, které Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014 č. j. X-LP. Rozhodnutí o zamítnutí námitek napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, který ji jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

Stěžovatelka žádala o zápočet doby péče o dítě do čtyř let od 22. 10. 1990 do 21. 10. 1994 jako vyloučené doby podle , kterou se provádí (dále jen " "). Stěžovatelka ve svých podáních opakovaně tvrdí, že Česká správa sociálního zabezpečení měla aplikovat uvedené ustanovení a přednostně započíst vyloučenou dobu do osobního vyměřovacího základu z důvodu péče o dítě a nepřihlížet k dosaženému hrubému výdělku nejen v roce 1990 a 1994, ale ani v letech 1991, 1992, 1993, přestože vyloučené doby (péče o dítě) v tomto období trvaly po celý kalendářní rok. Stěžovatelka uvádí, že v době od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1993 pečovala o dítě do čtyř let věku a v důsledku toho dosáhla v těchto letech nižších vyměřovacích základů než v letech ostatních, cítí se tak být znevýhodněna vůči pojištěncům, kteří o děti mladší čtyř let v daném období nepečovali.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud

cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y (srov. např. nález

sp. zn.

). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka se snaží domoci toho, aby jí pobíraný starobní důchod byl co možná nejvyšší. Její argumentace je přitom založena na výkladu , který je odlišný od interpretace České správy sociálního zabezpečení potvrzené správními soudy. Ústavní soud však považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu institutu vyloučených dob a cíle relevantní právní úpravy týkající se zjišťování ročního vyměřovacího základu pro účely výpočtu starobního důvodu za období před rokem 1996. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatelky, které však stěžovatelka opětovně vznáší v ústavní stížnosti.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval též různými metodami výkladu ustanovení , a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

), avšak k závěrům dovozovaným stěžovatelkou z uvedeného ustanovení nedospěl. Nad rámec stěžovatelčiných námitek se Nejvyšší správní soud výslovně zabýval i ústavní konformitou ustanovení a zmocňovacího ustanovení zákona o důchodovém pojištění, přičemž neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu v intencích y.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu