Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3674/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CASPER CONSULTING a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016 č. j. -330, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. -293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Růženy Blatné, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a postupem Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody plynoucí z a d (dále jen "Listina) a y.

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou (rozhodnutí obecných soudů, odvolání a dovolání) Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2015 č. j. -258 vyhověl žalobě vedlejší účastnice a z exekučního řízení vyloučil individualizovanou budovu (pozn. exekuční řízení bylo vedeno ve věci oprávněné, tj. stěžovatelky, vůči povinné společnosti SIMI s. r. o.), když dospěl k závěru, že vedlejší účastnice k této budově nabyla vlastnické právo vydržením.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávná skutková zjištění a závěr soudu o nabytí vlastnického práva vydržením. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně shledav, že jeho závěry o opodstatněnosti žaloby o vyloučení předmětného domu z exekuce jsou správné.

4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž uvedla, že soud prvního stupně se "dopustil" nesprávného právního posouzení věci, což potvrdil dovolací soud konstatováním, že nemá důvod se od závěrů soudu prvního stupně odchylovat. Podle ní oba soudy přitom rozhodly o otázce, kterou posoudily v rozporu se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na to navázala odkazem na tři konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a stručně vymezila podstatu v nich rozhodovaných věcí. Dále odkázala na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, na jehož základě vytkla obvodnímu a městskému soudu nespravedlnost v jejich rozhodnutích, konkrétně spatřovaných v posouzení vydržení a jeho podmínek. V dalším textu se zaměřila na jednotlivé aspekty svého tvrzení o nesprávném právním posouzení věci co do otázky vydržení.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2016 č. j. -330 stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení , když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konstatoval, že dovolatelka sice odkazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá, že odvolací soud posuzovanou věc rozhodl v rozporu s těmito rozhodnutími, avšak v dovolání se věnuje primárně skutkovým zjištěním.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelčina ústavní stížnost obsahuje v části I. citaci výroků soudů všech tří stupňů, v části II. rekapitulaci nosných důvodů a vytýká odvolacímu soudu to, že své rozhodnutí odůvodnil odkazem na posouzení věci soudem prvního stupně s konstatováním, že "na takovém názoru nemá důvod nic měnit", Nejvyššímu soudu to, že jej takové rozhodnutí odvolacího soudu co do jeho odůvodnění alespoň "nezarazilo" a také to, že interpretuje obsah dovolání stěžovatele jako "věnování se", skutkovým zjištěním, a nikoli výtku právnímu posouzení věci odvolacího soudu. K těmto výtkám pak v dalším textu formuluje podrobnější argumenty. V závěru shrnuje výčet ustanovení y a y, k jejichž porušení mělo dojít.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (body 9. - 11.) a ve vztahu k rozsudku městského soudu (body 12. - 13.).

9. Stěžovatelka svoje dovolání podala "ve smyslu ustanovení , , ve spojení s ustanovením ...", avšak z jeho obsahu (též bod 4.) plyne jednoznačný závěr, že nevyhověla jednomu ze zákonných obsahových požadavků vymezených v , a to uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání (viz bod 4.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle ) a způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak ve vztahu k požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

, novelizace provedená , reagovala na přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k ). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě stanovení náležitostí dovolání) bylo snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá, a v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení; smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit, byť tím nebude vázán. Z toho plyne, že posouzení přípustnosti dovolání právním zástupcem dovolatele podle zmíněných zákonných kritérií je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a musí mu předcházet přesné vymezení sporné právní otázky. Tento postup pomůže dovolateli, aby si vytvořil představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015

sp. zn.

a ze dne 25. 6. 2015

sp. zn.

).

11. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. ve druhém čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohla vymezit způsobem v prvním odstavci II. části dovolání.

12. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu.

13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu