Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2771/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Michala Mareše, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Krausova 605/6, 199 00 Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -132 ze dne 11. 7. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele směřující proti usnesení soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 13. 4. 2016 č. j. 180 EX 124/11-121, a to pro neoprávněnost odvolatele dle (dále též " "). Zmíněným usnesením soudní exekutorky byl proveden rozvrh rozdělované podstaty ve výši 1 910 000 Kč z prodeje nemovitostí dle usnesení o příklepu ze dne 9. 7. 2013 č. j. 180 EX 124/11-53, jímž byl udělen příklep M. Bartošovi na vydražené a v tomto usnesení blíže specifikované nemovitosti. Rozvrhovým usnesením soudní exekutorka uspokojila svou pohledávku z nákladů exekuce a pohledávky oprávněného, jakož i dalších věřitelů s tím, že takto je celá rozdělovaná podstata vyčerpána. Stěžovatel se podaným odvoláním proti uvedenému rozvrhovému usnesení snažil zvrátit zásah exekučního řízení do jeho vlastnického práva k dotčeným nemovitostem v postavení třetí osoby.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že městský soud obhajuje nesprávný postup exekutorky, nezabýval se překážkou litispendence dle , a tím porušil ustanovení , nedodržel v něm stanovený postup a usnesení exekutorky nezrušil. Takovým odmítnutím odvolání, ačkoliv exekuční řízení trpělo vadou, že řízení nemělo pro nedostatek podmínek řízení proběhnout, zatížil dle názoru stěžovatele městský soud odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek jeho nesprávné rozhodnutí ve věci, a tím se dopustil excesu, jenž představuje v rozhodování soudu porušení principu spravedlivého procesu. Tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je rozhodné vyhodnocení důvodů, pro které odvolací soud odmítl stěžovatelem podané odvolání pro neoprávněnost osoby odvolatele dle Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že tak učinil proto, že stěžovatel nebyl účastníkem rozvrhové fáze exekučního řízení, a tak nemohl podat proti uvedenému rozvrhovému usnesení soudní exekutorky odvolání. Tomuto závěru nelze nic vytknout, neboť se opírá o ustanovení , dle něhož účastníky rozvrhu jsou toliko oprávněný, další do řízení přistoupivší oprávnění, povinný a osoby, jež podaly přihlášku, která nebyla odmítnuta (shodně též ). Jde tedy o taxativní výčet, který nelze dále rozšiřovat.

Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel brojí spíše proti originárnímu nabytí vlastnického práva shora vzpomínaných nemovitostí M. Bartošem na základě pravomocného usnesení o příklepu ze dne 9. 7. 2013. Zde je ovšem třeba podotknout, že rozvrh představuje závěrečnou fázi exekuce prodejem nemovitostí, která logicky předpokládá skončení předchozí dražební fáze a je současně jejím vyústěním. Stěžovatel tak odvolacímu soudu zazlívá přehlížení jím tvrzených pochybení soudní exekutorky (v jejichž důsledku dle svých slov údajně de facto přišel o své vlastnické právo), jimiž se ovšem městský soud v podaném odvolání zabývat ani nemohl (byť tak zčásti - ovšem zbytečně - učinil), neboť nebyl účastníkem exekučního řízení.

Rozvrhové usnesení je totiž již jen logickým odrazem výsledků dražby, které v něm už nemohou být zpochybněny. Měl-li a má-li i nadále stěžovatel za to, že mu (dřívějším) postupem soudní exekutorky vznikla škoda, není vyloučeno, aby se se svým právem na její náhradu obrátil na soud. Tuto, pro stěžovatele nepříznivou situaci, však již není možno řešit na bázi odvolání proti rozvrhovému usnesení, poněvadž to v zásadě představuje toliko deklaraci rozdělení podstaty (výtěžku), jež je založeno na uzavření (pravomocném skončení) předchozí, dražební fáze a z ní nutně vychází, což ve svém důsledku znamená, že v daném případě také musí respektovat skutečnost, že vydražitelem nemovitostí a originárním nabyvatelem vlastnického práva k nim se stal M. Bartoš. Na revizi této skutečnosti je jednak již v pozici stěžovatele jako odvolatele proti rozvrhovému usnesení tedy pozdě, jednak nejde o procesně způsobilý prostředek k ochraně jeho vlastnického práva - rozvrhové usnesení soudního exekutora mu totiž cestu k dosažení alespoň uspokojení z výtěžku neotvírá, primárně z toho důvodu, že není účastníkem rozvrhu, což pak odvolací soud musil reflektovat odmítnutím odvolání.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle jako návrhu zjevně neopodstatněného, neboť odvolací soud odmítnutím odvolání stěžovatele žádné z uvedených základních práv stěžovatele neporušil.

P oučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 30. listopadu 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu