Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3235/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Residences MIDA s. r. o. se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 48, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. -890, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015 č. j. -846, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. -766, ve znění usnesení ze dne 27. 10. 2014, č. j. -773, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. -766, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit 1 830 586,08 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a nahradit náklady řízení, co do částky 674 856,62 Kč žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi stranami nikdy nebyla ohledně provedení stavebních prací uzavřena smlouva o dílo a vzniklo tak bezdůvodné obohacení stěžovatelky. K zodpovězení sporných otázek ohledně rozsahu a ceny prací provedených ve prospěch stěžovatelky při stavbě bytového domu ustanovil soud znalce. Při stanovení rozsahu a výše bezdůvodného obohacení vycházel ze znaleckého posudku, přičemž započítal zálohy, které již dříve stěžovatelka žalobci zaplatila.

Městský soud v Praze opravným usnesením ze dne 27. 10. 2014, č. j. -773, rozhodl o opravě výroků týkajících se nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. -846, potvrdil výše uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že byly řádně zjištěny skutkové i právní závěry ve věci a nejsou dány důvody pro zrušení ani změnu rozhodnutí.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. -890, dovolání odmítl s odůvodněním, že nebyl naplněn žádný z případů jeho přípustnosti podle

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na rovnost v řízení podle , na spravedlivý proces podle y základních práva a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah do uvedených práv spatřuje v tom, že obecné soudy upřednostnily žalobce - ulehčily mu důkazní situaci tím, že z něj "odejmuly důkazní břemeno"; dále neprovedly navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem a nepřipojily spis, z něhož ve věci činily závěry.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle .

Právo na rovnost v řízení podle d (mj.) znamená, že: "možnost účastníka řízení rovnocenně procesně působit na orgán, který věc rozhoduje. Každá strana musí mít stejnou šanci ovlivnit úsudek orgánu, který vede řízení. S tvrzeními a důkazními návrhy jakékoliv strany se musí zacházet stejně. Soud či jiný orgán nesmí vyplňovat svou úvahou mezeru v tvrzeních či důkazních návrzích jedné ze stran řízení v míře, která by narušovala materiální rovnost stran." (BAŇOUCH, H. in WAGNEROVÁ, E. (ed.) základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 777 - 780). V posuzované věci obecné soudy postupovaly v souladu s touto zásadou; nevybočily z ní ani v případě aplikace a založení rozhodnutí na jediném znaleckém posudku.

Z rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo následně potvrzeno, jednoznačně vyplývá, že znalecký ústav byl ustanoven soudem až poté, co bylo na základě projektové dokumentace, stavebních deníků, soupisu prací a dalších listin zjištěno, jaké druhy činností žalobce na stavbě prováděl. Znalecký posudek pouze řeší odbornou skutkovou otázku - v jakém rozsahu byly práce vykonány a jaká byla jejich obvyklá cena; v tom nelze spatřovat odejmutí důkazního břemene žalobci, jeho zvýhodnění a vybočení ze zásady kontradiktornosti řízení, jejímž následkem by bylo porušení práva stěžovatelky na rovnost v řízení. Navíc měla stěžovatelka možnost ovlivnit závěry znaleckého posudku, což dokládá i fakt, že některé položky byly k její námitce nakonec shledány jako žalobcem neprovedené.

Jelikož výši nároku žalobce by bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, byl nalézací soud oprávněn postupovat podle a určit výši nároku podle své úvahy. Pro zvolení tohoto postupu je zapotřebí, aby byl jistý právní základ uplatněného nároku, což v posuzované věci bylo splněno. Žalobce nepochybně prováděl určitou stavební činnost ve prospěch stěžovatelky; vzhledem k okolnostem, však už nebylo možné, aby přesně prokázal rozsah a cenu provedených prací - pokud by jen z toho důvodu soud žalobu zamítl, příčilo by se to obecnému vnímání spravedlnosti. Nalézací soud z tohoto důvodu zvolil správně postup podle a rozhodl o výši nároku podle své úvahy, kterou náležitě v odůvodnění vysvětlil; libovůle se vyvaroval tím, že své závěry založil na zjištěních čerpaných z pečlivě zpracovaného znaleckého posudku. Soud správně projevil snahu nalézt spravedlivé rozhodnutí za situace, kdy žalobce jednoznačně prokázal základ svého nároku.

Nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku, který se vypořádal s četnými připomínkami, jak žalobce, tak i stěžovatelky. Bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie, pokud by bylo složitě znalecky zkoumáno, který subjekt se podílel přesně na té které stavební činnost, za situace, kdy se během celého stavebního procesu na straně zhotovitele vyměnily hned tři stavební společnosti. Znalec určil, s jakou mírou pravděpodobnosti byly provedeny práce žalobcem a jaká byla jejich obvyklá cena. Soud se poté při rozhodování o výši nároku pohyboval ve znalcem vymezených mezích; znalec byl řádně vyslechnut a účastníci se mohli k obsahu znaleckého posudku vyjádřit; na takovém postupu nelze spatřovat nic protiústavního.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na provedení revizního znaleckého posudku, tak lze obecným soudům částečně vytknout, že se s jeho odmítnutím podrobněji nevypořádaly ve svých rozhodnutích. Nicméně ani to Ústavní soud v dané věci nepovažuje za protiústavní postup, neboť objektivně byly dány předpoklady pro zamítnutí důkazního návrhu - jde tak o pochybení formální povahy, které nemůže vést ke zrušení rozhodnutí.

Podle není třeba dokazovat skutečnosti soudu známé z jeho činnosti - díky tomu může soud při rozhodování vycházet i z obsahu spisu vedeného v jiném řízení, jak se stalo i v této věci. Není přitom povinností soudu provést spisem důkaz, jak namítá stěžovatelka; povinností soudu je uvést, z jaké jeho konkrétní činnosti jsou mu dané skutečnosti známé a umožnit účastníkům, aby procesně reagovali, což se v tomto případě stalo.

Obecné soudy v dané věci postupovaly řádně, své úvahy a závěry pečlivě, srozumitelně, logicky odůvodnily a důsledně vypořádaly jednotlivé námitky. Stížnost obsahuje pouze polemiku se závěry obecných soudů a stěžovatelka v podstatě usiluje o přezkum rozhodnutí ve třetím stupni. K tomuto ovšem Ústavní soud není povolán (viz např. nález ze dne 9. 7. 1996,

sp. zn.

).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu