Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1471/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. G., t. č. ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, č. j. -42, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. -2458, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č. j. -2025, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 d (dále jen " ").

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroků o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. července 2008, sp. zn. , jakož i všech dalších rozhodnutí na uvedené rozsudky obsahově navazujících. Dále byla stěžovateli uložena povinnost (společně se spoluodsouzenou) k náhradě škody specifikovaným osobám v uvedeném rozsahu. Stěžovatel byl zproštěn obžaloby pro dalších 29 skutků v rozsudku uvedených.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil výrok o trestu a část výroku o náhradě škody, a stěžovatele znovu odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroků o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. července 2008, sp. zn. , jakož i všech dalších rozhodnutí na uvedené rozsudky obsahově navazujících. Ve zrušeném výroku o náhradě škody byl nově poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl nezákonně zadržen v Itálii na základě Evropského zatýkacího rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, který však Itálie neaplikuje na trestnou činnost před 7. srpnem 2002; proto Městský soud v Praze vydal dne 20. listopadu 2013 mezinárodní zatýkací rozkaz, na jehož základě byl stěžovatel vydán do České republiky. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jej italské orgány zadržely, a teprve po nezákonném zhojení formální vady byl vydán, pročež navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku odvolacího soudu ve Florencii ze dne 15. května 2014, č. 15 Re Roz., č. 65/13 Rej. Extr., jímž mělo být protiprávně rozhodnuto o vydání stěžovatele do České republiky. Uvedený rozsudek měl obsahovat mimo dalších vad jiné datum narození.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zásahu do základních práv, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat; nadto veškeré námitky směřují proti postupu italských orgánů, které měly stěžovatele nezákonně zadržet a následně vydat. Napadeným rozhodnutím pak stěžovatel vytýká pouze to, že nalézací soud vydal dodatečně mezinárodní zatýkací rozkaz - z tohoto faktu dovozuje nezákonnost napadených rozhodnutí.

Jak je přitom zřejmé, rozsudek Městského soudu v Praze předcházel vydání stěžovatele z Itálie do České republiky. Vrchní soud v Praze se pak zabýval odvoláním opakovaně, a to s ohledem na fakt, že původní jeho rozhodnutí ze dne 14. července 2009, č. j. -2135, bylo vydáno v řízení proti uprchlému, tedy z důvodu, který po vydání odpadl. Odvolací soud tedy řádně rozhodnutí přezkoumal a také Nejvyšší soud se zabýval dovoláním podrobně.

Námitky stěžovatele jsou založeny jen na jeho nesouhlasu s vydáním, ve spojení s tím, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Tato nespokojenost však není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a není ji možno považovat za zkrácení v právu na spravedlivý proces, jak je zakotvené v a násl. y. Nespokojenost stěžovatele se navíc projevuje jeho nesouhlasem s rozhodnutími, která vydal cizozemský soud, respektive která byla provedena italskými orgány veřejné moci.

Podle ustanovení písmeno a) proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu