Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 872/16

Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016 č. j. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015 č. j. -59 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 4. 2013 č. j. X., spojené s návrhem na zrušení ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2016 a doplněné dne 16. 5. 2016, Valentýn Plzák (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o změnu výše invalidního důchodu.

Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce je poživatelem invalidního důchodu II. stupně ve výši 5 268 Kč měsíčně. Žádostí ze dne 10. 2. 2007 požádal o zvýšení tohoto důchodu na úroveň minimální mzdy. Svoji žádost odůvodňoval právem na přiměřené hmotné zabezpečení s odkazem na d, a skutečnost, že mu byl invalidní důchod přiznán v mladém věku, takže se u něj nemohl projevit princip zásluhovosti.

Dne 12. 2. 2013 rozhodnutím č. j. X. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") žádost žalobce o zvýšení invalidního důchodu na úroveň minimální mzdy zamítla.

Dne 30. 4. 2013 rozhodnutím č. j. X./315-OL žalovaná zamítla námitky stěžovatele a své zamítavé rozhodnutí ze dne 12. 2. 2013 č. j. X. potvrdila. Žalovaná podrobně odkázala na ustanovení , o důchodovém pojištění, podle kterého bylo při výpočtu invalidního důchodu v případě žalobce postupováno.

Dne 22. 10. 2015 rozsudkem č. j. -59 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2013 č. j. X./315-OL zamítl. Správní soud se zcela ztotožnil se stanoviskem žalované v odůvodnění rozhodnutí o námitkách ze dne 30. 4. 2013, včetně výpočtu důchodu, a uvedl, že žalobce v žalobě ani nenamítal, že by výpočet provedený podle jednotlivých ustanovení byl proveden nesprávně. Správní soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010

sp. zn.

(N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.), kde byla hodnocena přiměřenost sociálního systému, a uvedl, že ani v tomto případě nelze zpochybňovat ustanovení § 41 zákona o důchodovém pojištění. Odkázal na hodnocení přiměřenosti sociálního systému Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 23. 3. 2010

sp. zn.

(N 61/56 SbNU 653; 135/2010 Sb.) a vyjádřil přesvědčení, že citované ustanovení není rozporné s d (dále jen " ") ani y.

Dne 3. 3. 2016 rozsudkem č. j. Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 22. 10. 2015 č. j. -59 jako nedůvodnou zamítl. Nepřisvědčil kasační námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, stejně jako dalším kasačním námitkám, a závěry správního soudu shledal zákonnými.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení , a y a čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, publikované pod č. 10/2010 Sb. m. s.

Podle stěžovatele výše jeho invalidního důchodu stanovená podle zákona o důchodovém pojištění je natolik nízká, že bez dalšího porušuje y, neboť nepokryje ani jeho základní životní potřeby, a "nemůže obstát ani při aplikaci y." Z téhož důvodu stěžovatel dovodil rozpor § 41 zákona o důchodovém pojištění s článkem 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s., a polemizoval se závěrem kasačního soudu o nemožnosti přímé aplikace citované úmluvy na věc stěžovatele.

Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008

sp. zn.

(N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) a tvrdil, že ustanovením § 41 zákona o důchodovém pojištění "dochází k zásahu do pevného jádra sociálního práva, jakým je nárok na invalidní důchod, tím, že daným ustanovením není náležitě naplněna míra předvídatelného zabezpečení v ústavněprávní rovině, příp. závazné mezinárodní smlouvě, přičemž princip zásluhovosti není náležitě korigován."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výší jeho invalidního důchodu vypočteného podle ustanovení zákona o důchodovém pojištění, kterou považuje za nedostatečnou, přičemž citované ustanovení považuje za rozporné s ústavně zaručenými základními právy dle , a y.

Orgány důchodového pojištění, správní soud i kasační soud byly toho názoru, že invalidní důchod byl stěžovateli stanoven v souladu se zákonem (což stěžovatel nepopíral) a podle ústavně souladných právních předpisů.

Za dané procesní situace by Ústavní soud mohl vyhovět petitu ústavní stížnosti jen za podmínky, že by orgány veřejné moci aplikované ustanovení § 41 zákona o důchodovém zabezpečení shledal protiústavním, k čemuž ovšem v projednávaném případě neshledal důvody.

Ústavní soud především připomíná, že stěžovatelem citované články 26 odst. 3 a 30 odst. 1 y nestanoví jakoukoliv konkrétní výši hmotného zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a v tomto směru, stejně jako y, odkazují na podústavní, tj. zákonnou úpravu, stanovící meze, v jejichž rámci se lze práv uvedených v citovaných článcích domáhat.

Zákonná úprava sociálních práv musí respektovat požadavek plynoucí z y, tudíž musí šetřit a respektovat jejich podstatu a smysl, jinak řečeno nesmí vést k jejich "vyprázdnění." Ústavní soud je ve shodě s orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena, že platná právní úprava důchodového pojištění pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele, je pouze jedním z prvků celého systému sociálního zabezpečení, z čehož plyne, že ustanovení zákona o důchodovém pojištění nelze posuzovat izolovaně, natož z něj samotného dovozovat stěžovatelem tvrzenou protiústavnost. Stěžovatel však další argumenty pro závěr o protiústavnosti napadeného ustanovení neuvedl a neshledal je ani Ústavní soud.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení zavazuje členské státy úmluvy, a nelze z něj dovodit jakékoliv veřejné subjektivní základní právo stěžovatele na konkrétní výši invalidního důchodu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení , a návrh s ní spojený podle ustanovení , odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu