Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1804/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015 č. j. -28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2015 sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. prosince 2014 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a , o Ústavním soudu (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle , (dále jen " "), v jednočinném souběhu s přečinem podvodu podle , 3 a byl mu vyměřen trest v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou.

2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že pomocí padělku platební karty, který získal nezjištěným způsobem, provedl tři transakce jako úhradu za fiktivně poskytnuté služby a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Československá obchodní banka, a. s., které dané transakce nebyly zahraniční bankou vydávající originální kartu proplaceny, celkovou škodu ve výši 199 200 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel se cítí být poškozen v prvé řadě tím, že v odvolacím řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování, ačkoliv provádět dokazování ve větším rozsahu přísluší toliko soudu prvého stupně. Upozorňuje, že jestliže odvolací soud provede a vyhodnotí důkazy, které nebyly provedeny před soudem prvé instance, obžalovaný ve svém důsledku přichází o možnost opravného prostředku, neboť nemá jakkoliv možnost proti postupu odvolacího soudu brojit řádným opravným prostředkem. Tomu odpovídá také úprava v § 263 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dle které odvolací soud v odvolacím řízení provede důkazy "potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně".

4. Za druhé pak stěžovatel nesouhlasí s vlastním hodnocením důkazů ve věci, když se domnívá, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Soudy se přespříliš spolehly na výpověď Václava Srnce, kterou přitom hodnotily nekriticky a pominuly rozpory v jeho výpovědích v rámci řízení přípravného a řízení před soudem.

5. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d a y (dále jen " "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Vlastní posouzení věci

7. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. a až 92 y]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Co se týče otázky šíře dokazování před soudem druhého stupně, stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že - jak stanoví § 263 odst. 6 trestního řádu - soud odvolací nemá provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Již z takovéhoto pravidla je však zároveň zřejmé, že obecně soud druhého stupně dokazování provádět může. V projednávané věci pak Ústavní soud má za to, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obsáhlost dokazování překročila naznačené meze. Nutno upozornit, že tento svůj názor stěžovatel ve své věci v ústavní stížnosti ani blíže nevyložil, když neuvádí žádné konkrétní důkazy prováděné toliko v odvolacím řízení, které by byly pro věc zásadní a kterými by se cítil být poškozen. Z napadených rozhodnutí pak Ústavní soud zjistil, že odvolací soud sice určité dokazování prováděl, nicméně zásadní důkazy ve věci provedl již soud prvostupňový, a to včetně výpovědi svědka Václava Srnce, kterou sám stěžovatel označuje za klíčovou. Možno zdůraznit, že odvolací soud se se skutkovými závěry soudu obvodního ztotožnil a podané odvolání zamítl. Stěžovatelova argumentace stran rozsahu dokazování se tak nejeví být důvodnou.

10. Pokud stěžovatel zpochybňuje ve věci provedené hodnocení důkazů, jeho argumentace má charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva tzv. podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných (srov. , 90 a 91 odst. 1 y).

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu