Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3600/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Venduly Tomanové, zastoupené JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou, se sídlem Pohořelec 26/110, 118 00 Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2014 č. j. -261, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015 č. j. -303 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. srpna 2016 č. j. -338, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " "). Dále namítá i zásah do svého vlastnického práva, chráněného v y.

2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž tento soud uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci částku 627.083,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení. Žalobci byla soudy přiznána tato částka z důvodu, že stěžovatelka neuhradila část kupní ceny z prodeje spoluvlastnického podílu k nemovitostem, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 2006, jíž účastníci sjednali zaplacení kupní ceny ve splátkách. Tato žalobcova pohledávka - dle závěru odvolacího soudu - nezanikla ani započtením jiné peněžité pohledávky ( a násl. , , ve znění pozdějších předpisů - dále jen " "), neboť stěžovatelkou k započtení uplatněná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení (peněžitou náhradu za užívání nemovitostí žalobcem za vymezenou dobu) nevznikla, v situaci, kdy součástí smluvního ujednání účastníků byla též dohoda o dočasném užívání nemovitostí žalobcem, jež nebylo sjednáno jako úplatné a které proto odvolací soud kvalifikoval jako výpůjčku podle a násl. . Nejvyšší soud svým napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl a poukázal na to, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že právním důvodem k užívání věci ve vlastnictví jiného může být nejenom nájemní smlouva ( a násl. ), ale i smlouva o výpůjčce jako smlouva bezúplatná ( a násl. ), jejímž předmětem může být i nemovitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002. sp. zn. , uveřejněný pod ě. 55/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž aproboval závěr městského soudu, že došlo mezi účastníky k dohodě, že žalovaný může do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí převáděnou nemovitost užívat, aniž by za to stěžovatelce náležela nějaká finanční náhrada.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, jimiž se již zabývaly obecné soudy, a poukazuje na to, že na základě žaloby žalobce proti ní po provedení důkladného důkazního řízení původně byl v téže věci vynesen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 5. 12. 2011 pod č. j. -133 rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná a žalobce byl stanoven povinným uhradit stěžovatelce náklady řízení. Stěžovatelka nesouhlasí s následnými závěry obecných soudů o existenci smlouvy o výpůjčce. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobce se svou rodinou neměl žádný právní důvod, aby předmětné nemovitosti bezplatně užíval bez výslovné dohody s ní, která ač vlastnice, tak neměla možnost užívání nemovitostí. Stěžovatelka měla nemovitosti užívat od května 2007, přičemž však žalobce je užíval až do konce ledna 2009. Vlastnictví žalované k nemovitostem bylo zapsáno dne 20. 3. 2007, a to zpětně ke dni 17. 10. 2006. Stěžovatelka je tudíž přesvědčena, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání souboru jejích nemovitostí žalobcem a jeho rodinou a tedy započtení proti pohledávce žalobce v tomto případě nesporně existuje a je zcela po právu. Pokud soudy rozhodly opačně, pak tím zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, není oprávněn zasahovat do interpretace skutkových závěrů či podústavního práva, byť by třeba i měl na řešení věci odlišný názor než obecné soudy. Ústavní soud však v postupu a argumentaci obecných soudů neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive argumenty obsažené v ústavní stížnosti, nedosáhly hranice ústavnosti. Postup obecných soudů nebyl ani svévolný, ani nevybočil z u stanovených limitů.

7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu