Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2865/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Abrahama, zastoupeného JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. -487, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. -388, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. -170, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2010, č. j. -260, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků tohoto řízení (žalobců) k nemovitým věcem (pozemku a bytovému domu). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, kterému zároveň uložil povinnost zaplatit peněžitou částku na vypořádání spoluvlastnického podílu žalobcům.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. -217, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2010, č. j. -268, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobcům; žalobci a) uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu 4 237 151 Kč.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. -280, rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že nezbytnou podmínkou přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je jeho schopnost zaplatit ostatním náhradu za spoluvlastnický podíl a že tuto schopnost musí spoluvlastník v řízení prokázat. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že do úvahy o přikázání věci jasně nezahrnul otázku schopnosti žalobců investovat do - podle zjištění soudu prvního stupně potřebných - oprav domu. Odvolací soud podle něj nevzal v úvahu ani zjištění soudu prvního stupně, že původní žalovaný (otec stěžovatele) v podstatě neměl žádnou možnost podílet se na rozhodování o nemovitosti po řadu let a neplynuly mu z ní žádné finanční prostředky, a dále dostatečně nezkoumal, kdo se zasloužil o nabytí nemovitostí v restituci.

Městský soud v Praze následně po doplnění dokazování znaleckým posudkem potvrdil rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. -388, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem (výrok I.) a ve výroku o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků jej změnil tak, že předmětné nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobců. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že souhrn relevantních skutečností svědčí ve prospěch žalobců, resp. především žalobce ad a), jehož osobní a citový vztah k domu je nepopiratelný. Vzal v úvahu i finanční vázanost obou žalobců na dům (dva hypoteční úvěry na opravy zajištěné zástavním právem); opuštění domu žalobcem ad a) by pro něho představovalo téměř sociální likvidaci. Naproti tomu citovému vztahu stěžovatele k domu nešlo uvěřit, neboť v domě od svých 14 let nebydlí, žije a podniká v Plzni. V řízení bylo prokázáno, že povinnost vyplatit spoluvlastnický podíl byla žalobcem ad a) fakticky splněna, protože byla vymožena žalovaným v rámci exekučního řízení.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. -487, odmítl pro nepřípustnost podle s odůvodněním, že v původním řízení dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu především proto, že nebyla dostatečně prokázána schopnost jednoho či druhého žalobce zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl stěžovateli. Tuto schopnost žalobce ad a) již prokázal, a to tím, že od něj částka byla na základě původního pravomocného rozsudku odvolacího soudu exekučně stěžovatelem vymožena.

Proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2016 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na ochranu vlastnictví a vlastnit majetek podle , na spravedlivý proces podle , rovnost účastníků řízení podle , na projednání věci bez zbytečných průtahů podle a porušení principu právního státu podle d. V konečném důsledku spatřuje v postupu obecných soudů zásah do práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu vlastnictví protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí se všemi námitkami a posouzením věci odvolacím soudem podle fakticky odebraly stěžovateli možnost hájit jeho práva ve druhém stupni. Dále odvolací soud dospěl k odlišným závěrům (právním i skutkovým), aniž by zopakoval dokazování, a navíc učinil skutkové závěry, které z důkazů nevyplývaly; svoji úvahu vedoucí k tomuto obratu dostatečně neodůvodnil. Konečně soudy postupovaly svévolně, pokud jde o způsob vypořádání spoluvlastnictví, neboť primárně měly uvažovat o rozdělení společné věci.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle .

Má-li Ústavní soud zasáhnout do rozhodování obecných soudů, musí být jejich rozhodnutím porušeno či omezeno ústavně zaručené právo stěžovatele. Nesmí přitom jít o omezení ústavně garantovaného práva na základě zákona, který sleduje legitimní cíl a je zároveň opatřením v demokratické společnosti nezbytným (k tomu srovnej nález

sp. zn.

ze dne 16. 5. 2013 a nález

sp. zn.

ze dne 17. 2. 1999). Žádné takové protiústavní porušení či omezení práv není možné v dané věci shledat.

Stěžovatel správně namítá, že součástí práva na spravedlivý proces jsou i požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí soudu, přičemž mají být důsledně vypořádány námitky účastníků řízení. Nesprávně však dovozuje toto porušení ve své věci, neboť soudy se odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly velmi podrobně, své úvahy řádně předestřely a vypořádaly všechny podstatné námitky. Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy v odůvodnění nezmiňují každou jednotlivou připomínku účastníka řízení, nemůže-li mít sama o sobě vliv na rozhodnutí ve věci (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90 a nález

sp. zn.

ze dne 17. 12. 2008).

V odůvodnění odvolacího soudu je srozumitelně vysvětleno, že důvodem pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci žalobcům (vedlejším účastníkům) byla nemožnost účelně předmětné nemovitosti mezi spoluvlastníky rozdělit. Soud je poté přikázal žalobcům s ohledem na subjektivní a objektivní okolnosti. Žalobci splnili subjektivní podmínky tím, že v řízení prokázali svůj zájem o nemovitosti a solventnost. Obecné soudy správně zohlednily také objektivní okolnosti - úzké sociální vazby žalobců na bytový dům a jejich ekonomický vztah k nemovité věci (hypotéční zástavní práva). Jako zásadní je třeba hodnotit fakt, že stěžovatel již za svůj spoluvlastnický podíl dostal zaplaceno. Právě otázka schopnosti poskytnout přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl je klíčová; nadto nelze pomíjet, že vedlejší účastníci jsou vlastníky celkem 5/6 předmětných nemovitých věcí. Nejde tedy o svévoli soudu ve volbě způsobu vypořádání spoluvlastnictví, které jiným způsobem nebylo objektivně možné. Stěžovatelem navrhované zřízení bytového spoluvlastnictví by bylo pravděpodobně jen prostorem pro nové spory mezi spoluvlastníky, kteří nejsou schopni společné správy nemovité věci.

Obecnými soudy zvolený způsob vypořádání spoluvlastnictví nepředstavuje protiústavní zásah do práva stěžovatele vlastnit majetek ani se nejedná o vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva podle a 4 d. Zrušení spoluvlastnictví proběhlo na základě nesporných tvrzení spoluvlastníků a jeho vypořádání podle zákona a za náhradu ( o. z.), kterou představuje hodnota podílu stěžovatele stanovená znaleckým posudkem; majetková hodnota tak zůstala stěžovateli jednoznačně zachována. Pokud se stěžovatel domnívá, že v důsledku jednání žalobců klesla v posledních letech hodnota nemovitosti, měl tyto skutečnosti tvrdit a prokazovat dříve či svá práva vymáhat v jiném řízení.

Z rozhodnutí dále vyplývá, že odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, na jehož základě dospěl k odlišnému skutkovému závěru. Své úvahy a hodnocení dostatečně odůvodnil a v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení

Změna právního posouzení věci odvolacím soudem není porušením práva na spravedlivý proces. Soud nebyl povinen postupovat podle ve spojení s , jelikož odlišné právní posouzení nebylo vyvoláno změnou právního názoru odvolacího soudu, ale změnou právní úpravy. V průběhu řízení vstoupil do účinnosti , . V posuzované věci však nedošlo věcně k žádné změně, neboť právní úprava pouze nahradila , z jehož znění vycházel soud prvního stupně; obsahově jsou tato ustanovení téměř totožná a nejde proto o změnu právního posouzení, ani o porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivní povahy a soudy tak musely postupovat s ohledem na aktuální skutkový a právní stav v době svého rozhodování podle a 2 o. z.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu