Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3200/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pekárka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, U Jiskry 114/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. -42, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2016, č. j. -42, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 7. 2015, č. j. 22312/15/5300-21444-711681, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Odvolacího finančního ředitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 23. 9. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a byl potvrzen platební výměr vydaný Finančním úřadem, kterým byla stěžovateli na základě výsledků postupu pro odstranění pochybností o dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku 2013 vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 256.281 Kč. Následná kasační stížnost byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje v podstatě jedinou námitku, a sice, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu že "správce daně stěžovateli objasnil, že daňový odpočet se podle zákona o DPH prokazuje primárně daňovými doklady, které pak [po stěžovateli] požadoval." Ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") podle stěžovatele sice hovoří o povinnosti mít daňový doklad, ale neukládá, že by jím měl stěžovatel cokoliv dokazovat. To podle stěžovatele platí zejména v situaci, kdy finanční úřad stěžovateli nekonkretizoval pochybnosti o správnosti nebo úplnosti jeho přiznání k dani z přidané hodnoty. Nelze prý rovněž přehlédnout, že zákon umožňuje odpočet na dani z přidané hodnoty doložit finančnímu úřadu i jinak.

4. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny normami ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce de facto pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

7. Předně je nutné konstatovat, že se stěžovatelova argumentace zcela míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Sám stěžovatel přitom připouští, že jednou z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je "mít daňový doklad". Tímto dokladem pak plátce "prokazuje" splnění podmínek pro nárok na odpočet daně. I jen ze samotného přitom výslovně vyplývá, že nárok na odpočet se prokazuje daňovým dokladem a není-li ho, tak i jiným způsobem. Správce daně v daném případě stěžovateli sdělil, že vznikly pochybnosti o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, neboť hodnoty daně na výstupu i odpočtu daně obsahují významné hodnoty, avšak vlastní daňová povinnost za posledních 12 měsíců je nízká (sám stěžovatel ji vyčísluje na 7.026 Kč). Přes opakované výzvy správce daně, ze kterých i podle Ústavního soudu bylo evidentní, co je po stěžovateli požadováno, stěžovatel neustále trval na předvolání svědků, aniž by ovšem uvedl, co konkrétně mají prokázat, a aniž by správci daně sdělil, proč není schopen k prokázání daňových odpočtů předložit daňové doklady. Na tyto závěry přitom stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nereaguje.

8. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Přistoupily-li orgány daňové správy k doměření daně stěžovateli a ztotožnily-li se s tímto postupem správní soudy, nelze vtom vidět nic protiústavního, jelikož postupovaly zcela v souladu se zákonem a svoje rozhodnutí rovněž řádně a přesvědčivě odůvodnily.

9. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu