Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
95049.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 2526/16
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kašpara, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Tománkem, advokátem, se sídlem Sady 193/I., 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 26. května 2016 č. j. 4 As 12/2016 -26 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2015 č. j. 6 Ad 10/2015 -32 za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva obrany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 29. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se Miroslav Kašpar (dále též "stěžovatel" nebo " žalobce") domáhal zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jeho názoru jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a způsobena újma na jeho právech podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
II.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ad 10/2015 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žádal
o proplacení odměny za služební pohotovost, avšak této žádosti nebylo rozhodnutím velitele 25. protiletadlového raketového pluku ev. č. 50/8/266-21/2014-4312 ze dne 16. září 2014 vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k veliteli vzdušných sil - veliteli vojenského útvaru 3031 Praha, jímž toto odvolání bylo rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 622-3/2014-3031 zamítnuto, a rozhodnutí velitele 25. protiletadlového raketového pluku bylo potvrzeno.
Proti těmto rozhodnutím vojenských orgánů podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž usnesením ze dne 21. prosince 2015 č. j. 6 Ad 10/2015 -32 žalobu odmítl. Odmítnutí žaloby zdůvodnil Městský soud v Praze tím, že žaloba neobsahovala žádné žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakého důvodu se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Protože žaloba byla podána dva dny před uplynutím lhůty pro podání žaloby, dospěl správní soud k závěru, že vady žaloby není možno odstranit ani v případě, kdyby soud podle § 37 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. vyzval žalobce k odstranění vad žaloby; připomněl přitom, že podle § 71 odst. 2 , věty třetí s. ř. s. s. ř. s. může žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Žalobce doplnil žalobní body prostřednictvím datové schránky až dne 7. 5. 2015, tedy po marném uplynutí lhůty k podání žaloby. Městský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení a žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 26. května 2016
č. j. 4 As 12/2016 -26 tuto kasační stížnost zamítl.
III.
Hlavní námitkou, uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je výtka, že Městský soud v Praze jej nevyzval k doplnění podání a nestanovil mu dodatečnou lhůtu k odstranění vad žaloby.
Dále stěžovatel polemizuje s obecnými soudy nad lhůtami uvedenými v soudním řádu správním a v zákoně o vojácích z povolání. Na podporu svých tvrzení předkládá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010 č. j. 7 As 15/2010 -56, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II ÚS 392/01 , které mají dle názoru stěžovatele podpořit jeho argumenty, že jej měl Městský soud v Praze vyzvat k doplnění, neboť měl ještě několik dnů do konce lhůty pro podání žaloby.
Výklad obecných soudů je dle stěžovatele nesprávný a ve svém důsledku porušuje čl. 36 odst. 1 Listin y. Procesní postup obecných soudů prý znemožnil věcné přezkoumání správních rozhodnutí a tím odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu.
IV.
Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1216/13
). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listin y (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zrekapituloval průběh dosavadního řízení před správními orgány a zjistil, že vojenské orgány se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, které se týkaly neprovedení všech navržených důkazů - zejména platových výměrů a evidence docházky, dále evidence hlášení zahraničních dovolených, zjištění připravenosti stěžovatele dostavit se na místo výkonu práce do 360 minut a evidence, jak často byl povolán k plnění služebních povinností z místa svého pobytu. Správní orgány se s těmito námitkami ve svých rozhodnutích patřičně vypořádaly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že jej Městský soud v Praze nevyzval k odstranění vad žaloby a nestanovil mu dodatečnou lhůtu. Zde odkazuje na judikáty, jež však na tuto kauzu nedopadají, neboť skutkové a právní okolnosti jsou v nich odlišné.
K projednávané problematice se Ústavní soud v minulosti opakovaně ve svých rozhodnutích vyjadřoval. Zákon č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní v platném znění stanovil pro správní řízení poměrně striktní podmínky (lhůta pro podání žaloby, omezení možnosti žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí mimo tuto lhůtu rozšířit).
Citované podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listin y mají zajistit, aby se navrhovatelé na soud obraceli kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity řízení a byla tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Je věcí žalobce, aby stanovil meze přezkumu soudem, a to jak kvantitativně (označením jednotlivých výroků, které napadá), tak i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Žalobce má tedy včas (v uvedené lhůtě) popsat důvody, pro které má za to, že je napadené rozhodnutí nezákonné. S tímto názorem se již dříve ztotožnil i Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 164/97
. Uvedl v něm, že žalobce sice může měnit rozsah, v němž rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvádět příslušné důvody, rozšiřovat je však může pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby. K žalobním bodům, uplatněným později, soud nemůže přihlížet.
Vzhledem k tomu, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, nemohl soud přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě, z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám vyhledávat právní vady napadeného aktu.
Ústavní soud neshledal ani v projednávaném případě důvod se od své judikatury odchýlit a setrvává na svém názoru, dle něhož bylo nezbytné případné žalobní důvody doplnit ještě ve lhůtě stanovené v § 72 s. ř. s. s. ř. s. , potažmo § 151 zákona č. 221/1999 Sb. , zákona o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Nad rámec řečeného lze dodat:
Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, který je odborně kvalifikován podat žalobu řádně a včas. S obsahem celé věci se mohl seznámit v dostatečném čase, neboť stěžovatele zastupoval po celou dobu řízení i před vojenskými orgány. Podání ze dne 1. dubna 2015 nejen neobsahovalo žalobní body, ale též k němu nebyla připojena kopie rozhodnutí a plná moc advokáta, tyto byly doručeny soudu až 7. května 2015. Tedy jak Nejvyšší správní soud správně v odůvodnění konstatoval, nebylo zřejmé, kdy lhůta pro podání žaloby uplyne. Za těchto okolností byl postup Městského soudu v souladu s principy správního řízení o koncentraci a kontradiktornosti řízení.
Ústavnímu soudu sice neuniklo, že odůvodnění Městského soudu v Praze je stiženo technickou vadou (vykopírování textu z jiného rozhodnutí). Toto pochybení nemůže samo o sobě způsobit neplatnost daného rozhodnutí. Na tuto skutečnost navíc upozornil již i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí.
Z napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu je patrné, že správní orgány i soudy se věcí řádně zabývaly a s námitkami stěžovatele se adekvátně vypořádaly. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil procesní ani hmotněprávní pochybení ústavněprávního rázu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu