Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3250/16

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Dagmar Chlubnové a Ing. Ondřeje Chlubny, oba zastoupeni JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016 č. j. -56, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016 č. j. -56 se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ve společné ústavní stížnosti ze dne 29. 9. 2016 Ing. Dagmar Chlubnová a Ing. Ondřej Chlubna (dále jen "žalobci" případně "stěžovatelé") navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka; současně navrhli odložit jeho vykonatelnost.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 4. 5. 2016 usnesením č. j. 179 ICm 2594/2015-42 Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") řízení zastavil, protože žalobci vzali žalobu zpět (výrok I), a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému insolvenčnímu správci na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok II). V odůvodnění insolvenční soud uvedl, že s ohledem na to, že žalobci vzali svou žalobu zpět dříve, než začalo jednání, řízení podle zastavil. O nákladech řízení rozhodl v souladu s ustanovením věty první , neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána nejen předčasně, ale zejména nebyla od počátku důvodná, přičemž žalobci přes opakovaná upozornění soudu na bezpředmětnost sporu na své žalobě trvali, a to až do jednání před soudem dne 8. 4. 2016, v jehož důsledku teprve, před tím, než o věci samé začalo být jednáno, požádali o lhůtu ke zvážení zpětvzetí žaloby, což následným podáním z 18. 4. 2016 skutečně učinili. Z uvedených důvodů proto insolvenční soud přiznal procesně úspěšnému žalovanému podle věta první náhradu nákladů řízení.

Dne 10. 8. 2016 usnesením č. j. -56 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 179 ICm 2594/2015-42 potvrdil. V odůvodnění uvedl, že sdílí závěr insolvenčního soudu o procesním zavinění žalobců daným zpětvzetím žaloby; vypořádal se též s námitkou žalobců, že žalovaný se v řízení nechal zastoupit advokátkou a usnesení insolvenčního soudu označil za věcně správné.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo vlastnit majetek a právo na jeho zákonnou ochranu dle d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces dle y a rovnost účastníků řízení dle y.

Stěžovatelé podrobně uvedli skutkové okolnosti své věci a polemizovali se závěrem insolvenčního správce a soudů, že žaloba byla předčasná, protože žalobci nebyli o zahrnutí do podstaty vyrozuměni. Nesouhlasili s právním posouzením věci odvolacím soudem a tvrdili, že jeho rozhodnutím byl porušen y; přiznáním náhrady nákladů řízení žalovanému bylo porušeno i právo domáhat se zákonné ochrany vlastnického práva soudní cestou. K porušení článků 36 odst. 1 a 37 odst. 3 y podle stěžovatelů došlo tím, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející usnesení insolvenčního soudu, byla vydána bez provádění dokazování, přičemž k důkazům navrhovaným žalobci nebylo nijak přihlédnuto. Stěžovatelé dále namítli, že informace, z nichž ve svých odůvodněních odvolací soud i insolvenční soud vycházely, byly mylné a některé i přímo rozporné se skutečným stavem i s informacemi v insolvenčním řízení zveřejněnými. Závěrem stěžovatelé shrnuli, že při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle y, pokud odvolací soud rozhodoval bez možnosti předložit důkazy a k důkazům se vyjádřit, a na základě nepravdivých informací.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že společná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů, jimiž jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč s odůvodněním, že to byli oni, jimž lze přičítat procesní zavinění zastavení řízení.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení y či Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen " ") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. y, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v a y, y a Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. y resp. Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

, N 69/33 SbNU 189, 194, dostupný též, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.

Z ústavní stížnosti (kromě opakovaného tvrzení stěžovatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné), ani z rozhodnutí odvolacího soudu žádné skutečnosti, svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces, a v jeho rámci zejména práva na kontradiktorní řízení, neplynou. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, a žádné pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucího k jejich vydání nevzbuzují.

Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost společné ústavní stížnosti dána též bagatelní výší náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011

sp. zn.

). Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecných soudů ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 20087

sp. zn.

a další rozhodnutí v něm citovaná).

V projednávaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu