Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2149/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Novotné, zastoupené Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2015 č. j. -229 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. června 2014 č. j. -199, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Rudolfa Homolky, IČO: 12774219, místo podnikání Děčín, Předmostí 1839/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ").

2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti v důsledku organizačních opatření podle , (dále jen " "). Tvrdila, že žalovaný ve skutečnosti deklarované organizační změny nepřijal, nýbrž jeho skutečným cílem bylo co nejrychleji s ní ukončit pracovní poměr poté, co mezi ní a jejím nadřízeným došlo ke sporu ohledně zaúčtování jednoho z účetních případů. Zatímco Okresní soud v Děčíně dal stěžovatelce zapravdu a rozsudkem ze dne 23. července 2013 č. j. -136 rozhodl o neplatnosti výpovědi, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 10. června 2014 č. j. -199 změnil tak, že žalobu zamítl.

3. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný dal dne 30. ledna 2012 stěžovatelce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení poté, co dne 5. ledna 2012 vydal organizační opatření sledující dosažení úspory prostředků a efektivnější organizaci práce v podobě snížení počtu pracovníků, jehož důsledkem bylo zrušení pracovního místa účetní na ekonomickém úseku. Tato změna byla realizována tak, že po skončení pracovního poměru žalobkyně měli její práci částečně vykonávat další zaměstnanci. Odvolací soud zhodnotil, že ve věci byly naplněny předpoklady výpovědi podle , spočívající v přijetí organizačního opatření, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným. Převedením práce žalobkyně na jiné pracovníky byla dle soudu prokázána příčinná souvislost mezi organizačním opatřením a nadbytečností pracovníka. Výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni tak shledal platnou.

4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2015 č. j. -229 odmítnuto podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, a uplatnila jiný důvod, než který je uveden v ustanovení , kdy podstatou jejích námitek byl nesouhlas se skutkovými zjištěními.

5. I v ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, kdy spornou otázkou dle jejího názoru zůstává, zda existoval žalovaným použitý výpovědní důvod podle ustanovení . Následně předestírá důvody, pro které dle jejího názoru žalovaný ve skutečnosti žádné organizační změny nepřijal, přičemž mimo jiné rekapituluje svědecké výpovědi a dožaduje se jejich přehodnocení.

II.

Vlastní posouzení

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

7. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci tzv. podústavních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kromě povšechného odkazu na y neuplatňuje žádnou ústavně relevantní argumentaci, nýbrž se pouze dožaduje přehodnocení skutkového stavu a z něj vyvozených právních závěrů odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasí. Proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak neuvádí vůbec žádných námitek. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud v souzené věci zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž jak odvolací, tak dovolací soud postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu