Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3003/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Krajského dětského domova pro děti do 3 let, příspěvková organizace, Zítkova 1267, Karlovy Vary, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 5. 2016 č. j. -7 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2016, č. j. -25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalované V. L. uhrazení příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného v zařízení stěžovatelky, a to v souladu s ustanovením Okresní soud v Karlových Varech dospěl k závěru, že k projednání věci není příslušný, neboť podle se v předmětném případě nejedná o věc, která vyplývá z poměrů soukromého práva a nejedná se ani o věc, kterou by dle zákona měly soudy projednávat. Z toho důvodu soudní řízení v souladu s ustanovením zastavil. K následně podanému odvolání Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť dle jeho názoru má o příspěvku případně o jeho změně rozhodovat v prvním stupni poskytovatel zaopatření. O odvolání má pak rozhodovat příslušný správní orgán.

S takovým postupem ve věci stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na skutečnost, že ze nelze dovodit, že by poskytovateli zaopatřovacích služeb taková pravomoc náležela. Nalézací soud se v napadeném rozhodnutí odvolal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. . Důvodem má být především ta skutečnost, že tento vycházel z právních názorů publikovaných v rámci důvodové zprávy k návrhu zákona o zdravotních službách. Tato důvodová zpráva je však podle stěžovatele zcela irelevantní, neboť tato se vztahuje k právní úpravě, která nebyla posléze přijata. Ta je v konečném důsledku zcela odlišná od původně plánovaného závěru. Do platné právní úpravy se tak vůbec nedostalo výslovné zákonné zmocnění pro ředitele stěžovatelky, na jehož základě by vrchnostensky rozhodnutím určoval práva a povinnosti adresátů takového rozhodnutí. Podle stěžovatelky je povinná osoba povinna platit příspěvek ex lege, tedy bez vydávání jakéhokoliv rozhodnutí, které by bylo možno přezkoumávat.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že pravomoc poskytovatele péče ke stanovování příspěvků povinných na základě ustanovení , potažmo , je v zákoně vymezena značně neostře. Nicméně z hlediska funkce a účelu právní úpravy lze shodně s obecnými soudy dovodit, že to byl právě poskytovatel péče, komu byla v prvním stupni svěřena pravomoc ke stanovování výše příspěvku na péči. Viděno ze systémového hlediska, lze obdobnou pravomoc dohledat v ustanovení , o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, podle něhož výši příspěvku a podíl rodičů na jeho úhradě v jednotlivých případech stanoví ředitel zařízení svým rozhodnutím.

Obecně vzato se jedná o stanovení pravomoci k výkonu určité činnosti, na jejímž provozování má stát zájem a který určitým způsobem podporuje. Zajištění financování péče se děje v převážné míře na náklady státu, který však na povinných osobách vyžaduje, aby se formou příspěvku spolupodílely na vzniklých nákladech. Stanovení výše určitého příspěvku náleží v zásadě moci výkonné a nikoliv moci soudní. Ta se má podílet na stanovení jeho výše svým autoritativním rozhodnutím až v okamžiku vzniku sporu. Pokud by výše příspěvku měla být stanovována soudem, jak požaduje stěžovatelka, docházelo by zde k suplování moci výkonné mocí soudní, což je nepřípustné. Stanovení výše příspěvku nelze srovnávat se stanovením výživného, neboť způsob určení jeho výše je odlišný od způsobu stanovení příspěvku na péči.

Poskytovatel péče zde vystupuje v roli prvostupňového správního orgánu, kterému podle ustanovení hlásí osoby povinné výživou změnu ve výši příjmu domácnosti. Je to poskytovatel péče, komu je tato změna okolností hlášena, neboť je to právě on, kdo přímo předepisuje výši příspěvku na péči. Jinými slovy řečeno, díky tomu, že je výše uvedená pravomoc svěřena poskytovateli péče, může tento v rámci správního řízení pružně reagovat na změnu okolností spočívající ve výši příjmů, jak to má na mysli výše uvedený odstavec 3. Po proběhlém správním řízení (výkonná moc) je poskytovateli péče, případně i povinnému, pochopitelně poskytována ochrana soudem (soudní moc).

Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za ústavně konformní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu