Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2114/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, č. j. -170, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 4. 2015, č. j. -98, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 6. 2014, č. j. -53, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. -73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. - 53, zamítl žalobu stěžovatele o určení vlastnického práva k pozemkům a neplatnosti kupních smluv mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanými (vedlejšími účastníky v řízení o této stížnosti). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že tam kde lze žalovat na určení vlastnického práva, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva týká, neboť takové posouzení představuje pouze předběžnou otázku. Stěžovatel v řízení neprokázal svůj vlastnický titul k pozemkům a neunesl tak důkazní břemeno, neboť soudu nepředložil žádnou u prokazující jeho tvrzené vlastnické právo k nemovitostem - naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastníky pozemků jsou žalovaní.

Doplňujícím usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. -73, bylo dodatečně rozhodnuto o nákladech řízení, o nichž nebylo rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení a výše uvedená rozhodnutí rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. -98, potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledal žádné stěžovatelem vytýkané či jiné vady napadeného rozsudku, ztotožnil se se závěry, úvahami i odůvodněním soudu prvního stupně a zdůraznil, že učiněné závěry mají oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. -170, dovolání stěžovatele odmítl, protože v dovolání nejsou vymezeny žádné zákonné předpoklady jeho přípustnosti podle a v případě jedné z dovolacích námitek nelze vůbec dovodit naplnění některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle d, zásah do práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y základních práva a svobod a práva na právní pomoc podle tohoto ústavního zákona. Zásah do uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, nedostatečně jej v řízení poučily, hodnotily důkazy nezákonným způsobem a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.

Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle 30 odst. 1 , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle . K tomuto závěru jej vedou následující skutečnosti:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá. Porušení zákonné normy obecnými soudy ještě samo o sobě neznamená zásah do ústavního práva stěžovatele.

Stěžovatelova úvaha o tom, že mu soudy neposkytly ochranu jeho vlastnického práva, je mylná, neboť měl dostatečnou možnost v řízení tvrdit a prokázat své vlastnictví k nárokovaným pozemkům, což se ovšem stěžovateli nepodařilo a soudy jeho žalobu zamítly; Ústavní soud v tomto ohledu nespatřuje žádné pochybení obecných soudů.

Stěžovatel dále tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, a to hned z několika důvodů. Předně je přesvědčen, že mu soudy upřely poučení o povinnosti navrhnout další důkazy podle Samotné nepoučení účastníka řízení ještě ovšem nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl navíc dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek již v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by uvedená námitka byla vznesena již v rámci odvolacího řízení, a není proto možné (v duchu principu subsidiarity) domáhat se nápravy až u Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2004,

sp. zn.

).

V odůvodnění napadených rozhodnutí je přesvědčivě a srozumitelně vysvětleno, jaké úvahy vedly soudy k závěrům, které učinily. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a z pohledu ústavního práva jim není v tomto ohledu co vytknout, což platí i ve vztahu k návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. Není porušením ústavního práva, pokud soudy dospěly k závěru, že podmínky pro jeho ustanovení nebyly dány - v tomto případě jde pouze o jiný pohled stěžovatele na věc; proto nemohlo být porušeno ani ústavní právo stěžovatele na právní pomoc.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu