Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 260/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. C., zastoupené JUDr. Miroslavem Opatrným, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 293, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. -43, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, když v daném řízení byla uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle , 2 , (dále jen " "), a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

2. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že ačkoliv si byla vědoma toho, že její pes plemene rotvajler může fyzickou zdatností a stavbou těla ohrozit zdraví či život člověka, jeho nedostatečným zajištěním vědomě porušila ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, ustanovení , na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a též ustanovení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 11/10/01 o čistotě a pořádku ve městě tím, že svého psa nechala volně bez upevnění na vodítku a bez nasazeného náhubku pobíhat, přičemž zmiňovaný pes agresivně napadl náhodného kolemjdoucího a způsobil mu poranění, v důsledku kterého byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu čtrnácti týdnů a tří dnů vyřazením levé horní končetiny z obvyklých denních činností a z jakékoli, i běžné zátěže.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka popírá, že by došlo k nějakému útoku ze strany jejího psa. Namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že pes, který útočil, byl právě jejím psem. Pravda je pouze to, že se nacházela poblíž místa, kde k útoku psa došlo. V tomto směru, jakož i stran dalších aspektů průběhu daného incidentu, obecné soudy nekriticky vycházely z výpovědi poškozeného. Činily tak přesto, že kupříkladu policejní kynolog označil za nemožný tvrzený děj, že poškozený měl mít u sebe při útoku svého psa, avšak tento pes na útok na svého majitele nijak nezareagoval. Pokud pak jde o rekognici provedenou s poškozeným, ta dle přesvědčení stěžovatelky nebyla provedena správně. Bylo povinností obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, aby se s těmito jejími námitkami vypořádaly. To se však nestalo.

4. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady předepsané k jejímu projednání, včetně požadavků na právní zastoupení podle až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a na vyčerpání veškerých zákonných procesních prostředků k ochraně práva podle .

IV.

Vlastní posouzení věci

6. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

7. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.

8. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

9. Stěžovatelčina argumentace má charakter opakování obhajoby v trestním řízení, které se ovšem obecné soudy věnovaly a řádně se s ní, ačkoliv se stěžovatelka snaží tvrdit opak, vypořádaly. Nutno zdůraznit, že ve věci bylo provedeno velmi důkladné, ba až zcela vyčerpávající, dokazování, jehož výsledky následně obecné soudy velmi podrobně hodnotily. Stěžovatelčiny námitky se zjevně zcela míjejí s rolí Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, tudíž nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

10. Obdobné závěry plně platí taktéž, pokud jde o stěžovatelčiny námitky stran správnosti provedení ve věci užité rekognice, kdy stěžovatelka tvrdila, že se před rekognicí s poškozeným viděla na vrátnici policejní budovy. Nutno odkázat na fakt, že obecné soudy i k tomuto stěžovatelčinu tvrzení provedly velmi rozsáhlé dokazování, a následně podrobně rozebraly, proč stěžovatelčinu tvrzení neuvěřily. V tomto směru lze na odůvodnění jejich rozhodnutí dále plně odkázat (srov. zejména str. 9-10 usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. října 2014 č. j. -629).

11. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

12. Pokud stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se jejím námitkám dostatečně nevěnoval, Ústavní soud připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva zaručeného u či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestní věci neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, tedy právo na odvolání (viz Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

13. Ve vztahu ke skutkovým námitkám uplatněným v dovolacím řízení platí, že, navzdory stávající formulaci dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je ve výjimečných případech extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy v případech, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování, na místě reflexe uplatněných skutkových námitek Nejvyšším soudem. Ústavní soud však existenci žádného takovéhoto extrémního nesouladu v projednávané věci neshledává.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu