Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2059/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pokorného, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016 č. j. -50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015 č. j. -43 v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. srpna 2014 č. j. -30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovné zacházení podle y a na odškodnění, resp. zadostiučinění podle y a čl. 5 odst. 5 Úmluvy [to vzhledem k výroku II stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.)].

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení 81 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena nezákonným vězněním od 11. 2. 1955 do 11. 5. 1955. Současně uvedený soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na zaplacení shora uvedené částky potvrdil a současně jej změnil tak, že konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost; vedlejší účastnici pak uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení 16 456 Kč. Uvedený soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. -59 dospěl k závěru, že stěžovateli lze vyhovět pouze formou morálního zadostiučinění, kdy jiná forma s ohledem na časový odstup od doby vzniku a trvání újmy nepřipadá v úvahu, zde navíc s ohledem na krátkou dobu, po kterou byl stěžovatel zbaven osobní svobody.

4. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle věty první ve znění účinném do 31. 12. 2013 jako nepřípustné (jistě ve smyslu téhož zákona s účinností od 1. 1. 2013) shora označeným usnesením odmítl. V odůvodnění nepřijal stěžovatelovu argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015

sp. zn.

(rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž - odvolávaje se na usnesení ze dne 3. 12. 2015

sp. zn.

- poukázal na odlišnost věci řešené zmíněným nálezem a jím posuzovaného případu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jádrem sporu je interpretace výroku II výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu. Nejvyšší soud má totiž za to, že se vztahuje jen na případy, kdy byla v minulosti náhrada nemateriální újmy vyplacena, podle stěžovatele se však vztahuje na všechny případy, kdy žaloba byla podána před zveřejněním. V této souvislosti stěžovatel upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014

sp. zn.

(N 233/75 SbNU 597) ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. -197, nález ze dne 21. 1. 2015

sp. zn.

ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 20. 4. 2016 č. j. -106, nález ze dne 6. 2. 2015

sp. zn.

ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. -112 a nález ze dne 7. 6. 2016

sp. zn.

, s tím, že pouhé konstatování porušení jeho práv soudem v případě nezákonného vězení je, jak plyne z nálezu

sp. zn.

, méně než zdánlivé, a že má na přiměřenou finanční kompenzaci nárok.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario) a ústavní stížnost je přípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle .

8. Jádrem ústavní stížnosti je námitka, že stěžovateli náleží za újmu způsobenou nezákonným vězněním (v prvé řadě) finanční zadostiučinění. Jak patrno z napadeného rozsudku městského soudu, tento soud se danou otázkou zabýval, přičemž s ohledem na značný časový odstup a poměrně krátkou dobu nezákonného věznění dospěl k závěru, že stěžovateli náleží pouze satisfakce ve formě omluvy. Ústavní soud již v usnesení ze dne 3. 12. 2015

sp. zn.

(viz sub 16 a 17) dal dostatečně najevo, že řešení otázky, jakou má mít satisfakce s ohledem na konkrétní okolnosti věci (a právní specifika nároků uplatňovaných s ohledem na výrok II zmíněného stanoviska) podobu, je v zásadě věcí obecných soudů; vzal-li městský soud v úvahu vedle značného časového odstupu i kratší délku stěžovatelova nezákonného věznění a dospěl - ve své podstatě - k závěru, že "postačující" je za tohoto stavu (toliko) morální zadostiučinění, nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť daný závěr není postaven na irelevantních skutečnostech, a ani jim není zjevně nepřiměřený tak, že by jej bylo možno označit za "extrémní". Důvody, které by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, tak shledány nebyly.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu