Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2920/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K.Š., zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2016, č. j. -2579, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. září 2015, č. j -2051, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen " "), jakož i v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále v , v a v Úmluvy o právech dítěte.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byly odevzdány nezletilé děti stěžovatelky do péče dětského domova (výrok I.), matce nezletilých nebylo výživné určeno (výrok II.), otci bylo určeno výživné 1 000 Kč na každé dítě (výrok III.), a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem - výrok I. změnil tak, že nezletilí se odevzdávají do péče jiného dětského domova, ve výrocích II. a III. rozsudek potvrdil (výrok I.), matce umožnil stýkat se s nezletilými dětmi každý sudý čtvrtek v době od 16.00 do 17.00 hod formou asistovaného kontaktu (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že nalézací soud opřel své rozhodnutí o návrh Orgánu sociálně právní ochrany dětí pro Prahu 14, který poukázal na tíživou finanční situaci stěžovatelky, která měla neúměrně věku děti zatěžovat řešením svých životních situací; poukázal na zahájené trestní řízení i znalecký posudek o duševním stavu matky a zprávy z dětského domova vypracované až po odebrání dětí, ze kterých soud vyhodnotil nevhodné působení stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že děti jí byly odebrány předběžným opatřením, které bylo automaticky prodlužováno bez bližšího odůvodnění až do právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze, tedy více jak 13 měsíců, což stěžovatelka považuje za dobu nepřiměřenou. Obvodní soud pro Prahu 9 neprovedl jediný stěžovatelkou navržený důkaz, neuvedl, proč byly její návrhy na doplnění dokazování zamítnuty - stěžovatelka navrhovala vypracování psychologických posudků a výslech nezletilých. K tomu stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

; rovněž namítá porušení práva na rodinný život, viz

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

. Stěžovatelka uvedla, že ústavní výchova je až krajní řešení, k němuž by soud měl přistoupit jen výjimečně.

Stěžovatelka poukazuje na zaujatost a přeceňování názoru Orgánu sociálně právní ochrany dětí, který byl jako opatrovník nečinný a o osud umístěných dětí se nikterak nezajímal. Přitom právě tento orgán již v minulosti neúspěšně navrhoval ústavní výchovu nezletilých a úspěšný byl teprve po podání trestního oznámení na stěžovatelku. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud se seznámil s odůvodněním napadených rozsudků a z nich zjistil, jaké důvody vedly obecné soudy k jejich vydání. Podává se, že nezletilé děti stěžovatelky byly v ústavní výchově již dříve a v roce 2012 byly navráceny do péče matky. V té době probíhal soudní dohled nařízený rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. ledna 2011, č. j. -9, a ze dne 13. ledna 2011, č. j. -8. Vzhledem k tomu, že dohled neplnil svůj účel, navrhla Městská část Praha 14 opětovné nařízení ústavní výchovy.

Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 probíhalo za účasti nejen navrhovatele - Orgánu sociálně právní ochrany dětí pro Prahu 14, ale i kolizního opatrovníka - Orgánu sociálně právní ochrany dětí Praha 20 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelka je trestně stíhána pro zločin týrání svěřené osoby ( a 2 písm. c) ), což vedlo policejní orgán, s odkazem na znalecký posudek z oboru klinické a forenzní psychologie, k podání návrhu na odebrání nezletilých matce. Nalézací soud vydal dne 9. června 2015, pod č. j. -44, předběžné opatření, jímž byli nezletilí předáni do péče dětského domova. V následném řízení soud hodnotil poznatky ze základní školy, z mateřské školy i dětského domova. Zjistil opakované konfliktní kontakty matky s dětmi, které vedly ředitele dětského domova k zákazu styku stěžovatelky s nezletilými, vyslechl i matku a na základě provedených důkazů rozhodl o odevzdání dětí do dětského domova. K odvolání Městský soud v Praze provedl další dokazování a při vědomí závažnosti rozhodnutí o ústavní výchově nezletilých dospěl k závěru, že okolnosti projednávaného případu jsou natolik závažné, že je takový postup v zájmu nezletilých. Přehodnotil však umístění dětí do dětského domova, který lépe vyhovuje terapeutické péči o děti a umožňuje asistovaný styk matky s nezletilými. Z rozsudků je přitom seznatelné, proč soudy neprovedly navržený výslech nezletilých a rovněž fakt, že rozhodným kritériem byl způsob, jak se stěžovatelka o nezletilé starala.

Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se zaměřila na projev nesouhlasu se soudy učiněnými závěry a požadavek na revizi napadených rozhodnutí. Soudy rozhodly o návrhu a důkladně přitom posoudily okolnosti případu, svým postupem nepřekročily meze, které jsou dány právním řádem k výkonu jejich činnosti ( y). Neporušily právo na rovnost v právech ( y) a při svém rozhodování odpovídajícím způsobem vzaly v úvahu smysl aplikovaných ustanovení o ústavní výchově ( a násl. ); shledaly, že předchozí opatření neměla požadovaný dopad ( y). Tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces ( y) pak Ústavní soud považuje pouze za polemiku s právními závěry soudů.

Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do základních práv. Soudy se věcí řádně a plně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu