Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1901/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -1819 ze dne 3. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 13. 6. 2016 napadla stěžovatelka shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), resp. tu jeho část, kterou byl zamítnut její návrh ze dne 17. 12. 2012 na úpravu styku s jejími vnučkami. Tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo její právo na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na respektování rodinného života dle Úmluvy, jakož i a 90 y, podle kterých jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že napadeným výrokem změnil městský soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 2. 2015, č. j. -1687, kterým bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto tak, že je oprávněna se s nezletilými vnučkami stýkat vždy první sobotu v každém kalendářním měsíci od 10.00 hodin do 18.00 hodin. Městský soud se neztotožnil se závěry obvodního soudu o nutnosti upravit styk babičky s nezletilými a s odkazem na ustanovení § 927 o. z. a zdůraznil, že při konkrétní úpravě styku je vždy třeba dbát na specifické okolnosti věci, a pokud to věk dítěte umožňuje, respektovat jeho názor a přání. V projednávaném případě poukázal městský soud na to, že nezletilým vnučkám stěžovatelky bylo v době jeho rozhodování 17 a 14 let a obě byly schopny plně vyjádřit svůj názor, což také před soudem 1. stupně učinily. Jednoznačně se přitom vyjádřily proti soudní úpravě styku s babičkou a logicky vysvětlily důvody, které je k tomu vedly, zejména fakt, že babička jim vyčítá absenci styku s ní i s otcem a že jim u ní "hrozí" setkání s otcem. Dle názoru městského soudu jsou nezletilé ve věku, kdy by mohly styk s babičkou realizovat samy, bez asistence matky, jakož i bez soudního titulu, a je nutné nechat na nich, jaký postoj k babičce zaujmou. Městský soud proto uzavřel, že nebyla splněna jedna z podmínek ustanovení § 927 o. z., neboť se mu jevilo jako zcela zřejmé, že nezletilé nedostatek styku s babičkou nepociťují jako újmu.

3. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka nejprve obsáhle vymezuje vůči indoktrinaci nezletilých jejich matkou a vůči manipulačním praktikám matčiny advokátky a s ní spolupracující dětské psycholožky. Považuje přitom za šokující, že zatímco jí je bráněno ve styku s vnučkami, tyto docházely po několik let k psychicky narušené psycholožce, jejímž cílem bylo oslabit citové vztahy obou dětí k otci a k ní samotné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že před zásahem výše zmíněných osob byly její vztahy s vnučkami vřelé a že pokud by soudy rozhodly o jejím návrhu bez průtahů již v roce 2013, vnučkám by v té době bylo 14 a 11 let; argumentaci odvolacího soudu založenou na věku a vyspělosti dětí proto považuje za neakceptovatelnou.

4. Ústavní soud se stejně jako městský soud domnívá, že styk prarodičů s vnoučaty je za běžných okolností pro obě strany přínosem. Již kupř. v usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 11. 2009 deklaroval Ústavní soud právo "prarodičů, jako členů širší rodiny dítěte, podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji svého vnuka nebo vnučky." V usnesení

sp. zn.

ze dne 1. 11. 2007 dále uvedl, že "Stát má (...) povinnost respektovat, v souladu s místním obyčejem, práva a povinnosti členů širší rodiny, kam nepochybně patří právo prarodičů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji dítěte." Rovněž dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje pojem "rodinný život" ve smyslu čl. 8 Úmluvy vztahy mezi blízkými příbuznými, např. mezi prarodiči a vnoučaty (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Marckx proti Belgii ze dne 13. června 1979 č. 6833/74, § 45; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bronda proti Itálii ze dne 9. června 1998 č. 22430/93, § 51; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jahnová a Vařílek proti České republice ze dne 9. července 2002 č. 66448/01).

5. Ústavní soud konstatuje, že klíčovým právním východiskem v dané věci je posuzování úpravy styku prarodiče s nezletilými, přičemž k takové úpravě je nutno přistoupit po zvážení všech okolností konkrétního případu především s ohledem na potřeby a zájmy dětí. Je tedy třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy - zájmem stěžovatelky podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji vnuček a zájmem nezletilých - s tím, že rozhodující význam je třeba přisoudit nadřazenému zájmu dětí.

6. Dle názoru Ústavního soudu se těmito aspekty odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě zabýval a ke svému závěru, v němž nejsou patrny rysy soudní svévole, si vytvořil dostatečný podklad provedený dokazováním. Jakkoliv je Ústavní soud přesvědčen o důležitosti problematiky styku prarodičů s jejich nezletilými vnoučaty, v projednávaném případě je zřejmé, že zájem dětí bránil tomu, aby byly ke styku s babičkou nuceny soudním rozhodnutím. Vzhledem k věku a názorům nezletilých by takový postup mohl být kontraproduktivní, zatímco nelze vyloučit, že rodinný život zúčastněných se bude realizovat bez ingerence státu.

7. Ústavní soud rovněž podotýká, že obecné soudy mají výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými v době jejich rozhodování. Úkolem Ústavního soudu není a ani nemůže být nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy styku dětí s rodiči či prarodiči, což stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ne zcela reflektuje, neboť svoji argumentaci koncipuje tak, jako by Ústavní soud byl další instancí v systému obecného soudnictví.

8. Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných základních práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecný soud napadené rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

9. Pokud jde o námitku týkající se nepřiměřené délky řízení, musí Ústavní soud konstatovat, že tato nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti. Lze-li stěžovatelce přisvědčit v tom, že plynutí času může mít v rodinně právních věcech dalekosáhlé důsledky, je třeba poznamenat, že stěžovatelka mohla a měla v zájmu urychlení řízení využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Drenk proti České republice ze dne 4. září 2014 č. 1071/12, ); z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak učinila. V obecné rovině pak lze stěžovatelku odkázat také na úpravu , ve znění pozdějších předpisů, která umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

10. Napadené rozhodnutí obecného soudu, jímž byl sledován především zájem nezletilých dětí, není z výše uvedených důvodů zjevně v rozporu se základními právy stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu