Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3076/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, se sídlem 17. listopadu 15/2172, Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem Tyršova 31, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2016, č. j. -36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. a III. o nákladech řízení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že napadeným snesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2016, č. j. -36 (dále také jako "Usnesení KS"), bylo rozhodnuto výrokem I. o zastavení řízení, výrokem II. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč žalobci. Dne 22. 12. 2015 byla k příslušnému soudu podána stěžovatelem žaloba na nečinnost žalovaného (Státního úřadu inspekce práce). Stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud nařídil žalovanému vydat rozhodnutí ve věci správního řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu vedeného u žalovaného pod č. j. 6181/1.50/15 se stěžovatelem pro podezření ze spáchání správních deliktů. Teprve v důsledku podání žaloby na nečinnost žalovaného správního orgánu bylo dne 4. 7. 2016 doručeno stěžovateli požadované rozhodnutí (po více jak 7 měsících ode dne podání žaloby na nečinnost správního orgánu a téměř rok poté, co bylo správní řízení zahájeno). V důsledku doručení požadovaného rozhodnutí provedl stěžovatel zpětvzetí žaloby a požadoval, aby soudem byla v usnesení o zastavení tohoto řízení uložena žalovanému povinnost k úhradě nákladů řízení stěžovateli, neboť žalovaný byl v řízení o deliktu nečinný a nerozhodl ve lhůtách stanovených zákonem. Na nákladech řízení pak stěžovatel požadoval náklady řízení ve výši 1.900 Kč, které se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000 Kč a tří právních úkonů v celkové výši 900 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby a vypravení žaloby) ve smyslu

3. Napadeným usnesením krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že se stěžovateli vrací uhrazený soudní poplatek a že se jeho nároku na náhradu nákladů řízení nevyhovuje. Stěžovatel totiž nebyl v řízení procesně zastoupen, a proto mu nelze přiznat náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částku podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ale musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení stěžovatel u soudu prokázal. Krajský soud měl za to, že stěžovatel se soudem komunikoval převážně elektronicky, přicházela by v úvahu pouze částka 39 Kč (poštovné při doručení kolkových známek). Krajský soud dále dospěl k názoru, že stěžovateli náhradu nákladů řízení (v částce 1.039 Kč) nepřizná, neboť žalovaný nebyl nečinný. Je sice pravdou, že řízení se stěžovatelem jako žalobcem bylo zahájeno dne 17. 8. 2015 a rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 4. 7. 2016, dle názoru krajského sonduje však nutno vzít v potaz, že se jednalo o správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu, kde lze předpokládat s ohledem na charakter věci výslechy svědků, náročné zjišťování skutkového stavu apod. Vzhledem ke skutečnosti, že lhůta pro vydání správního rozhodnutí, která je zakotvena v , je lhůtou toliko pořádkovou, pak krajský soud neshledal v dané věci důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobci (tedy stěžovateli).

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry krajského soudu polemizuje a shledává jeho rozhodnutí neústavním. Doba mezi zahájením řízení a doručením rozhodnutí výrazně překračuje lhůty uvedené v a 3 , a to nikoliv o dny, ale měsíce, přičemž na konečné rozhodnutí stěžovatel čekal téměř rok a bylo vydáno až v důsledku podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu správního řízení využíval svých zákonných práv, ale že průběh správního řízení neodůvodňuje délku řízení v rozsahu téměř 1 roku, tomu neodpovídá ani průběh, ani složitost dokazování. Tím, že krajský soud nepřiznal stěžovateli plné právo na náhradu nákladů řízení, v situaci, kdy důvodem zpětvzetí bylo doručení rozhodnutí, jehož se stěžovatel domáhal, bylo dle přesvědčení stěžovatele porušeno právo na spravedlivý proces. Nebyly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně rozhodl bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Krajský soud jasně vysvětlil, proč o nákladech řízení rozhodl tak, jak rozhodl, a toto vysvětlení není ani nepřesvědčivé, ani nevykazuje znaky libovůle.

8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu