Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3105/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Ing. Radka Maříka, CSc., zastoupeného Mgr. Janem Pavelkou, LL.M, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2016 č. j. -322, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. září 2016, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2016 č. j. -322 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle a 2, , , a d, y (dále jen ) a a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. července 2015 č. j. -254 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči zletilé dceři snížení vyživovací povinnosti z částky 5 000 Kč měsíčně na částku 3 500 Kč měsíčně s účinností od 1. října 2011 a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné v částce 5 000 Kč měsíčně za dobu od 1. října 2011 do 31. května 2013 snížil na částku 4 500 Kč měsíčně a za období od 1. června 2013 nadále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rovněž zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy mu vyměřily vyživovací povinnost bez provedení řádného dokazování, bez dodržení stejné životní úrovně pro děti a rodiče, a k tomu v takové výši, že to mělo citelný dopad na jeho život. Stěžovatel opakovaně dokládal přehled svých příjmů a dokládal, i jaká částka mu zůstane po úhradě veškerých vyživovacích povinností. Podle názoru stěžovatele soudy mechanickým výkladem zákonných ustanovení, bez přihlédnutí ke skutečné situaci a bez dodržení principu rovnosti a spravedlnosti, vydaly rozhodnutí, která zcela zřejmě překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném a představují nepředvídatelnou interpretační libovůli. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká úvahy uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, které považuje za spekulativní a tvrdí, že tento rozsudek není náležitě odůvodněn a nesvědčí o nestranném a nezaujatém postupu odvolacího soudu proti stěžovateli. Stěžovatel současně nepovažuje za správné i to, že je mu kladeno k tíži využití služby detektiva. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2015

sp. zn.

.

5. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska porušení tvrzených práv stěžovatele a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

7. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež namítal v průběhu řízení.

8. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

10. K porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v y a v odst. l y a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení , z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost" při právním posouzení jeho věci. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

11. Za výše uvedených okolností nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, kterým byla řešena otázka maximální výše výživného pro rodiče s nadstandardními příjmy, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu