Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2879/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Fialy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2013, č.j. -22, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. -27, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, č.j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 8. 2013, č.j. -22, v bodě I. výroku vyslovil, že k insolvenčnímu návrhu stěžovatele se nepřihlíží, v bodě II. výroku odmítl návrh na povolení oddlužení, v bodech III. a IV. výroku na majetek stěžovatele prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný a v bodě V. výroku konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V bodě VI. výroku pak soud rozhodl, že bude vykonávat působnost věřitelského výboru až do okamžiku zvolení věřitelského výboru s tím, že za účelem volby věřitelského výboru svolá schůzi věřitelů jen na návrh oprávněné osoby, v bodě VII. výroku uložil insolvenčnímu správci, aby soudu a věřitelskému orgánu podával každé tři měsíce písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení a k podání další zprávy stanovil lhůtu do 4. 11. 2013.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. -27, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že usnesení krajského soudu bylo v bodech II. až VII. výroku potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, č.j. -39.

II.

Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práv zaručených v , v a v d. Poukazuje přitom na to, že obecné soudy vycházely z nutnosti odmítnout jeho návrh na povolení oddlužení postupem podle vzhledem k tomu, že v seznamu majetku uvedl, že je nemajetný, přestože je spoluvlastníkem ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí. Pokud návrh na povolení oddlužení nesplňoval veškeré formální náležitosti, měl soud stěžovatele dle jeho názoru v souladu se svou poučovací povinností řádně vyzvat k doplnění.

Poučovací povinnost soudu však podle mínění stěžovatele nebyla dostatečně splněna. Usnesení, kterým byl vyzván k doplnění návrhu na povolení oddlužení, je dle přesvědčení stěžovatele nesrozumitelné a obsahuje nezákonné požadavky, které vychází z neaktuálního znění . Stěžovatel se proto domnívá, že se jedná o projev libovůle soudu a za této situace podle něj dovolací soud nebyl oprávněn sledovat v podání návrhu na oddlužení nepoctivý záměr.

III.

Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině tzv. podústavního práva. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu (blíže viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, vzal Ústavní soud v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

IV.

Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2013, č.j. -22, a z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č.j. -27, vyplývá, že jelikož návrh stěžovatele na povolení oddlužení neobsahoval náležitosti uvedené v a , byl stěžovatel vyzván dle , odst. 2 téhož zákona k doplnění návrhu, a to usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013, č.j. -18, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2013, č.j. -20. Na tyto výzvy však stěžovatel dostatečným způsobem nereagoval, návrh požadovaným způsobem nedoplnil a ten byl proto podle odmítnut.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel přes výzvu soudu ani po urgenci řádně nedoplnil návrh na povolení oddlužení. Poukázal zejména na to, že stěžovatel v seznamu majetku připojeného k návrhu uvedl, že je nemajetný, přestože je spoluvlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, a pokud jde o vyživovací povinnosti, z listin předložených stěžovatelem není zřejmé, vůči kterým svým dětem a v jaké výši má vyživovací povinnost stanovenou. Vrchní soud v Praze uzavřel, že jelikož návrh na povolení oddlužení vykazoval i přes výzvy soudu vady, pro něž v řízení o něm nebylo možné pokračovat, bylo namístě jej odmítnout podle . Upozornil přitom také na to, že stěžovatel dokonce sám v podaném odvolání uvedl, že dokumenty požadované soudem neposkytl a slíbil, že je dodá nejpozději do 14 dnů, avšak neučinil tak.

Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 30. 6. 2015, č.j. -39, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, prezentoval judikatorně ustálené závěry k problematice návrhu na povolení oddlužení a konstatoval, že oproti názoru stěžovatele s těmito závěry napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, přičemž také uvedl, že navzdory dovolacím námitkám stěžovatele byl i tak dán důvod odmítnout návrh na povolení oddlužení pro nedoplnění seznamu majetku údajem o spoluvlastnictví dlužníka k nemovitým věcem.

V.

Z výše naznačené stručné rekapitulace, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že soudy srozumitelně vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly a patřičně vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž tak učinily způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.

Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2016

Jan Filip v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu