Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2475/16

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mareše, zastoupeného Mgr. Lenkou Tomkovou, advokátkou, se sídlem Čéčova 11, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 30. 11. 2015 č. j. -420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal Okresnímu soudu v Písku návrh na obnovu řízení ve věci, ve které mu bylo jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3 459 256,43 Kč s příslušenstvím. Následně byl na stěžovatele dne 13. 11. 2015 vyhlášen konkurz. Napadeným usnesením tedy okresní soud řízení ve věci žaloby na obnovu řízení podle přerušil. Dále rozhodl, že ve věci bude pokračováno, pouze pokud o tom rozhodne soud na návrh insolvenčního správce nebo žalobce a vyzval insolvenčního správce, aby do čtyř měsíců soudu sdělil, zda podal návrh na pokračování řízení v této věci. Usnesení obsahovalo poučení, že proti němu není odvolání přípustné. Stěžovateli bylo toto usnesení dle jeho tvrzení doručeno dne 7. 12. 2015.

2. Stěžovatel namítá, že toto rozhodnutí okresního soudu je mylné, neboť pomíjí , podle kterého jestliže insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na pokračování v řízení, může návrh na pokračování v řízení podat dlužník. Zároveň uvádí, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítá ode dne 24. 6. 2016, kdy se dozvěděl o této chybě okresního soudu a zároveň o tom, že insolvenční správce návrh na pokračování v řízení nepodal. Stěžovatel namítá, že byl napadeným usnesením nesprávně poučen a bylo tedy porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na poučení.

3. Ústavní soud konstatuje, že podle , o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle téhož zákona poté platí, že jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl. Pokud je podle tohoto ustanovení posuzována lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, spadá počátek lhůty na den, který následuje po dni, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli doručeno: tehdy k zásahu došlo a tehdy se také o něm dozvěděl. Ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí tak musí stěžovatel podat za stejných podmínek, jako by podával ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva podle (viz WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. s komentářem. Praha: ASPI, 2007, komentář k ).

4. Počátek běhu subjektivní lhůty pro podání ústavní stížnosti tedy nelze odvíjet od momentu, kdy stěžovatel údajně zjistil, že napadené usnesení, které již měl několik měsíců k dispozici, je chybné. Takovým výkladem by byl zcela popřen smysl subjektivní lhůty pro podání ústavní stížnosti. S namítaným pochybením okresního soudu se stěžovatel měl možnost seznámit již dne 7. 12. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení, kterým údajně byla porušena jeho základní práva. Ústavní stížnost stěžovatel podal až dne 26. 7. 2016, tedy po lhůtě dvou měsíců ve smyslu .

5. Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost odmítla jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka