Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 265/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Reném Huškem, advokátem se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015 č. j. -245, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015 č. j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 1. 2016, se stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného a d (dále jen „ “).

2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně stěžovatele shledal vinným z přečinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let, dále jej odsoudil k úhradě škody způsobené přečinem a uložil mu i peněžitý trest v částce 30 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a ve zbytku rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Přečinu zpronevěry se měl stěžovatel dle výroku rozsudku soudu I. stupně dopustit zkráceně tak, že jako zaměstnanec společnosti SECURITY GROUP - S. G., spol. s r. o., ve společnosti Renocar, a. s., převzal finanční hotovost ve výši 430 000 Kč za účelem převozu peněz do banky, který prováděl sám s osobním motorovým vozidlem, a tuto částku si během převozu přisvojil pod falešnou legendou loupežného přepadení neznámým mužem, které však sám zinscenoval.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se popsaného jednání nedopustil. Obecné soudy v jeho případě jednoznačně nezjistily a neprokázaly, že stěžovatel skutečně spáchal anebo se podílel na spáchání skutku, za který byl odsouzen. Rozhodování obecných soudů bylo ovlivněno nepřípustným důkazem - fyziodetekčním testem, a to i přesto, že tento nepřípustný důkaz slouží především jako vodítko orgánům přípravného řízení, kam mají do budoucna zaměřit pozornost. Ačkoliv obecné soudy tvrdí, že tento důkaz není použitelný a své závěry o vině stěžovatele o něj neopírají, z průběhu řízení a z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně je zřejmé, že k testu přihlížely a že jím přinejmenším ovlivněny byly. Stěžovatel dále tvrdí, že soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uzavírá, že událost se mohla odehrát několika způsoby; soudní řízení však nelze uzavřít tak, že je více možností. Obecné soudy se přiklonily se k verzi o vině stěžovatele, aniž by svůj závěr přesvědčivě odůvodnily.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( y) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

9. Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat, jako v nyní projednávaném případě, toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnosti, z nichž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

10. K námitce stěžovatele, že se soud přiklonil z několika možných verzí právě k té, v níž uznal stěžovatele vinným, Ústavní soud konstatuje, že již v nálezu ve věci

sp. zn.

(N 247/55 SbNU 377) konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 y. O takový případ však dle názoru Ústavního soudu v trestní věci stěžovatele nejde. Verze, na níž upozorňuje stěžovatel, a dle níž je možné, že stěžovatel neměl s věcí nic společného, je soudem I. stupně relativizována konstatováním, že „za těchto okolností soud neshledává důvod, aby obžalovaný popisoval události právě tak, jak se nestaly“. K tomu se v rozhodnutí o odvolání vyjádřil rovněž soud odvolací. Z kontextu celého odůvodnění obou rozsudků pak nelze dovodit, že by soudy skutečně zvažovaly všechny varianty a stavěly je na roveň.

11. Obdobně lze na odůvodnění obou rozsudků odkázat i v souvislosti s námitkou týkající se použitelnosti fyziodetekčního vyšetření na tzv. detektoru lži. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, a platí to i pro nyní projednávanou věc, že nemá důvod se odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně nemožnosti použití fyziodetekčního vyšetření [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. rozh. trestních a nález Ústavního soudu

sp. zn.

(N 40/5 SbNU 331)]. Názor na fyziodetekční vyšetření jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxí vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz. Z obsahu napadených rozhodnutí nelze v dané věci dovodit, že by obecné soudy v případě stěžovatele postupovaly jinak. Soud I. stupně sice uvedené fyziodetekční vyšetření stěžovatele v přípravném řízení v odůvodnění svého rozsudku zmínil, učinil tak však v kontextu posuzování skutkového děje, nikoli v souvislosti s právními závěry o vině stěžovatele. Ke shodnému závěru dospěl i odvolací soud, který se touto námitkou stěžovatele zabýval. Dovolací soud, který dovolání odmítal z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, avšak většinu námitek stěžovatele v dovolání obsažených pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepodřadil, dovodil, že soud I. stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Jeho závěry podle dovolacího soudu nijak neodporují principům formální logiky.

12. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

13. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu