Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2338/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., právně zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, 160 00 Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv garantovaných d (dále jen ""), ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

2. V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o předání stěžovatelky k trestnímu stíhání do Maďarské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze označeným usnesením zamítl.

3. Stěžovatelka především namítá, že v jejím případě došlo k porušení zákazu dvojího trestání, neboť byla předána k trestnímu stíhání do Maďarska pro stejný trestný čin, za který již byla v České republice odsouzena. Městský soud v Praze podle stěžovatelky pochybil tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se toho, zda jednání, za které byla stěžovatelka již odsouzena, a jednání, pro něž byla předána do Maďarské republiky, představuje stejný čin. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že v jejím případě nebyla dodržena lhůta 90 dnů k rozhodnutí o předání, že k jejímu předání došlo navzdory dosud neukončenému řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, o kterou v České republice požádala, a že byla předána do Maďarské republiky bez platného cestovního dokladu. Poslední námitka stěžovatelky směřuje proti tomu, že v její věci rozhodovala podjatá soudkyně.

4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

).

7. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že v jejím případě došlo k porušení zákazu dvojího trestání, neboť byla předána k trestnímu stíhání do Maďarska pro stejný trestný čin, za který již byla v České republice odsouzena. Je třeba uvést, že stejnou argumentaci stěžovatelka uplatňovala již v samotném řízení o předání do Maďarska, přičemž obecné soudy se s touto námitkou důkladně a zcela správně vypořádaly.

8. Odkázat je třeba v tomto směru zejména na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 6-7), v němž byl precizně analyzován a vysvětlen obsah pojmů "stejný čin", se kterým pracuje ustanovení Rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu (dále jen "Rámcové rozhodnutí"), a "týž skutek", s nímž pracuje , zejména v ustanovení . Je nutno zdůraznit, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí plně akceptuje předpoklad, který v ústavní stížnosti stěžovatelka akcentuje, totiž že pojem "stejný čin" uvedený v citovaném ustanovení Rámcového rozhodnutí musí být vykládán autonomně a jednotně v celé Evropské unii. Zcela správně Vrchní soud v Praze dovozuje, že i , resp. pojem "týž skutek", který tento zákon používá, musí být interpretován shodně. Vrchní soud v Praze rovněž správně vycházel z judikatury Soudního dvora Evropské unie a oba pojmy interpretoval jako totožnost skutkové podstaty činu, chápané jako existence souboru konkrétních okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny (v čase, prostoru a předmětem), a to nezávisle na právní kvalifikaci činu nebo chráněném právním zájmu. K tomu lze dodat, že i Ústavní soud se - v návaznosti na sjednocení judikatury Evropského soudu pro lidská práva, ke kterému došlo rozhodnutím Velkého senátu ve věci Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03) - přiklonil k tomuto pojetí totožnosti činu, kdy se pozornost musí zaměřit na skutečnost, zda konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného jsou neoddělitelně spojeny v čase a místě (srov. nález ve věci

sp. zn.

).

9. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem obecných soudů v tom, že v případě stěžovatelky nemohlo dojít k porušení zákazu dvojího trestání, resp. k naplnění důvodů pro nepředání stěžovatelky k trestnímu stíhání do Maďarska z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Stěžovatelka sice byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. pravomocně odsouzena pro přečin padělání a pozměnění veřejnéy podle alinea první , tedy pro čin, který svou právní kvalifikací v podstatě odpovídá tomu, pro nějž byla stěžovatelka předána k trestnímu stíhání do Maďarska. Obecné soudy však správně dovodily, že se bez nejmenších pochybností jedná o různé činy, resp. skutky (ve výše uvedeném smyslu), neboť v České republice byla stěžovatelka odsouzena za to, že padělaný cestovní pas v České republice užila, a to dne 5. 8. 2015, zatímco v Maďarsku má být stíhána za to, že si tento padělaný cestovní pas opatřila, a to v listopadu 2014. Obě jednání se tedy zásadním způsobem odlišují jak co do času a místa spáchání, tak i co do způsobu provedení.

10. V návaznosti na výše uvedené musí Ústavní soud odmítnout i tvrzení stěžovatelky, že Městský soud v Praze měl předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se právě toho, zda jednání, za které byla stěžovatelka již odsouzena, a jednání, pro něž byla předána do Maďarska, představuje stejný čin. Podle čl. 267/2 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy) soud členského státu může předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, jestliže potřebuje výklad unijního práva k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout. Předložení předběžné otázky tedy není potřebné, pokud obecný soud nemá pochybnosti o výkladu unijního práva. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť obecné soudy (i s oporou judikatury Soudního dvora Evropské unie) dokázaly interpretovat Rámcové rozhodnutí bez jakýchkoli pochybností.

11. Ústavní soud nemůže akceptovat ani tvrzení stěžovatelky, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo v důsledku nedodržení lhůty 90 dnů k rozhodnutí o předání, která vyplývá z ustanovení § 209 odst. 1 a 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Je totiž třeba přisvědčit názoru Vrchního soudu v Praze, že uvedená lhůta je toliko lhůtou pořádkovou, neboť jediným důsledkem jejího nedodržení je povinnost soudu informovat o nedodržení lhůt příslušný orgán vyžadujícího státu a Eurojust.

12. Ústavní soud konečně neshledává důvodnými ani ostatní námitky stěžovatelky. Probíhající řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany není překážkou dokonce ani pro vydání osoby do cizího státu [tato překážka vzniká až tehdy, když došlo k udělení mezinárodní ochrany, srov. § 91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci], natož pak v řízení o předání do jiného členského státu (§ 205 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a contrario). Podobně ani absence platného cestovního dokladu nemůže být překážkou pro předání osoby do jiného členského státu. Tvrzení o podjatosti členky senátu Městského soudu v Praze JUDr. Jarmily Löffelmannové stěžovatelka opírá o její údajné výroky po ukončení prvního jednání ve věci, nijak však tyto výroky nekonkretizuje ani jinak nevysvětluje, z čeho konkrétně lze podjatost uvedené soudkyně dovozovat.

13. Svůj návrh na zrušení zákona o mezinárodní justiční spolupráci stěžovatelka odůvodňuje tím, že tento zákon oproti Rámcovému rozhodnutí podmiňuje nepředání osoby do jiného členského státu "totožností skutku" a nikoli "totožností činu". Stěžovatelka v tomto spatřuje "rozpor sy a sd, ale také se samotným Rámcovým rozhodnutí Rady 2002/584".

14. Ústavní soud k tomu musí nejprve uvést, že ve svém nálezu

sp. zn.

(vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) vyložil, že komunitární právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu. Případný rozpor zákona o mezinárodní justiční spolupráci s Rámcovým rozhodnutím by tedy sám o sobě nemohl být důvodem pro zrušení tohoto zákona na základě písm. a)y.

15. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je dále třeba konstatovat, že z hlediska souladu s ústavním pořádkem není rozhodující, že používá v ustanovení a h) pojem "skutek", a nikoli "čin". I toto zákonné vyjádření, ve spojení s ústavně souladnou interpretací, o níž byla řeč výše, totiž nevzbuzuje pochybnosti o respektování zásady zákazu dvojího potrestání ve smyslu y základních práv. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro zrušení zákona o mezinárodní justiční spolupráci či některého jeho ustanovení.

16. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu