Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1492/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. -128, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v , odst. 4 a v y ("Ústava") a v d (dále jen " "), a k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v , odst. 2 a v y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. -103, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení jeho vyživovací povinnosti na nerozvedenou manželku (T. P. L.), jež mu byla s účinností od 15. 9. 2011 stanovena na základě rozsudku téhož soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. -126 (potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, č. j. -169), a to ve výši 4.000 Kč měsíčně. V odůvodnění rozsudku obvodní soud uzavřel, že po provedeném dokazování za účelem ověření si stávajících příjmů stěžovatele neshledal naplnění zákonných podmínek ve smyslu ustanovení a . Nadto konstatoval, že jednání stěžovatele (prodej veškerého majetku, zrušení bankovních účtů, zpřetrhání vazeb a zejména únos nezletilého syna do Arménie, v důsledku čehož byl na něj vydán španělským soudem mezinárodní zatykač) představuje jeho "snahu vyhnout se povinnostem uloženým mu pravomocnými rozsudky soudů a takové jednání nemůže požívat právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy."

3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s právními závěry obvodního soudu, které považoval za "nepřijatelné" (zejména ve vztahu ke zmíněnému únosu jeho nezletilého syna) a založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (zejména ve vztahu k výši jeho příjmů a schopnostem jeho manželky zajistit si dostatek vlastních příjmů). Městský soud v Praze je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal důvodné a napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil podle ustanovení (dále jen " ") jako věcně správný. Městský soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil jak s postupem obvodního soudu, pokud se zaměřil na dokazování ohledně naplnění zákonné podmínky podstatné změny poměrů, odůvodňující změnu úpravy vyživovací povinnosti mezi manžely ve smyslu ustanovení , tak i s jeho právním závěrem, že taková podstatná změna poměrů sice nastala, nicméně v důsledku "účelového jednání" stěžovatele, které "nemůže požívat právní ochrany." Nadto konstatoval, že "velká část argumentace (stěžovatele) je věnována opatrovnickému řízení, v projednávané věci jde však o jiné řízení, a to výživné manželky, jež (stěžovatel) žádá zrušit."

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry městského soudu i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v průběhu řízení před obecnými soudy (zejména pak odvolacího řízení), vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo městským soudem v konečném důsledku rozhodnuto o jeho žalobě na zrušení vyživovací povinnosti, aniž by tak městský soud učinil s oporou ve skutkových zjištěních a své závěry řádně odůvodnil. Stěžovatel ve své argumentaci vychází z předpokladu, že byl obecnými soudy "hrubě diskriminován podle pohlaví", což se prý konkrétně projevilo zejména v tom, že obecné soudy zcela odlišně hodnotily skutková zjištění týkající se aktuálních potřeb a majetkových poměrů (včetně schopnosti si opatřit dostatečný příjem) na straně manželky a na straně stěžovatele, přičemž jednání, jímž upřednostnil výchovu svého nezletilého syna před profesní kariérou, mu bylo přičítáno k tíži.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ , písm. d) y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu zpochybňuje jeho způsob dokazování a hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

7. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy vyživovacích povinností ve smyslu (či dříve zákona o rodině), v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, zda jsou uplatněné nároky na výživné ze zákona přípustné, příp. v jaké konkrétní výši mají být přiznány, anebo naopak, jako v daném případě, zrušeny. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňuje výše rekapitulované právní závěry obecných soudů i samotný způsob posouzení jím podané žaloby na zrušení vyživovací povinnosti jeho manželky, přičemž namítá, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami a skutkovými tvrzeními, uplatněnými v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že se městský soud (a před ním i obvodní soud) s nimi důkladně a řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s příslušnými ustanoveními , která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté y, ale i s ohledem na příslušná ustanovení , jež na daný případ stěžovatele aplikovaly, zejména při posouzení splnění zákonné podmínky zásadní změny poměrů.

9. Ústavní soud tak v nyní projednávané věci neshledal výše popsaný "extrémní nesoulad" mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými zjištěními, tím méně pak stěžovatelem tvrzené tendenční (diskriminující) hodnocení provedených důkazů, a proto nevidí ani žádný rozumný důvod, pro který by měl - s ohledem na svoje shora popsané postavení ve vztahu k obecným soudům - výsledky jejich řízení jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že stěžovatel uvedené právní závěry městského soudu, resp. obvodního soudu odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch. Nadto se Ústavní soud ztotožňuje s názorem městského soudu, že řada stěžovatelových námitek, opětovně přednesených i v ústavní stížnosti, se pohybuje mimo rámec vymezený předmětem daného řízení, neboť se týkají otázek úpravy výchovných poměrů k nezletilému či opatrovnictví.

10. S ohledem na výše uvedené tak lze konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak obecně namítal v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu