Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 505/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Krajské zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2015 č. j. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, a následně dvakrát doplněnou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2015 č. j. -62. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen " ") a y (dále jen " ").

K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postupovaly formalisticky a nezabývaly se vadami v postupu správních orgánů, a dále též v důsledku nejednotného rozhodování Nejvyššího správního soudu v jejích věcech, ačkoliv v nich byla řešena shodná situace a věci se lišily jen částkou dotace a sídlem nemocnic. V nyní posuzované věci, stejně jako ve věcech sp. zn. a (v těchto věcech byly podány ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

a

), totiž Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, zatímco ve věcech sp. zn. a kasační stížnost odmítl (v těchto věcech byly podány ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

a

). Stěžovatelka k nejednotnému postupu kasačního soudu poukázala na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, resp. postupu orgánů veřejné moci. Stěžovatelka současně požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen "správce daně") vydal dne 10. 7. 2012 platební výměr č. j. RRSZ 9146/2012, jímž stěžovatelce vyměřil podle , o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a podle , daňový řád (dále jen "d. ř."), odvod ve výši 84 837 714 Kč do rozpočtu Regionální rady, a to za porušení rozpočtové kázně. Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013 č. j. MF-85659/2012/55-124 Ministerstvo financí zamítlo odvolání stěžovatelky proti uvedenému platebnímu výměru a tento platební výměr potvrdilo. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Ministerstva financí žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

; veškerá citovaná judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud

cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost zčásti představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů. Ústavní soud ověřil, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak následně i Nejvyšší správní soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí soudní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu, č. j. -39 nebo -52; vše dostupné na http://www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se zabýval též námitkou porušení dvojinstančnosti správního řízení a své úvahy a závěry v napadeném rozsudku dostatečně přehledně vyložil; nelze konstatovat, že by opomenul (obdobně jako tomu bylo ve stěžovatelkou poukazovaném nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

) problematiku, zda je tvrzenou vadu možno podřadit pod ve spojení s výkladovou judikaturou Nejvyššího správního soudu k této otázce.

Ústavní soud v závěrech kasačního soudu neshledal prvky svévole, ani nemá za to, že by tyto závěry představovaly porušení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu y. Z napadených rozhodnutí správních orgánů i správních soudů, je zřejmé, že u stěžovatelky byla provedena kontrola, na základě které správce daně vytkl stěžovatelce v platebním výměru konkrétní dvě pochybení, jež představovala porušení smlouvy o poskytnutí dotace. Odvolací správní orgán, vycházeje ze shodných zjištění na základě uvedené kontroly a stejného obsahu správního spisu, dospěl ke shodnému závěru. Ani podle Ústavního soudu tedy nejde o případ, kdy by stěžovatelka byla zaskočena novými skutkovými či právními závěry odvolacího správního orgánu, jak v ústavní stížnosti tvrdí. Stěžovatelce byla naopak již od správce daně známa kontrolní zjištění i vytýkaná pochybení, stejně jako podklady obsažené ve správním spise, ke kterým se mohla před oběma správními orgány a poté i před krajským soudem vyjadřovat. Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

,

a

je tedy nepřípadný; v citovaných věcech totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud v rozporu s ústavně konformním výkladem ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, ačkoliv dospěl ke zcela odlišným právním závěrům.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poprvé uplatňuje další své námitky, které nepředestřela před správními soudy; tvrdí přitom, že jde o vady, k nimž měly oba správní soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Jde o námitku, podle níž nebylo před vydáním platebního výměru vedeno řádné daňové řízení, námitku, že finanční kontrola nemohla být podkladem platebního výměru, námitku že měl správce daně následně provést vlastní šetření a posouzení věci nezávisle na zjištěních Regionální rady, a konečně námitku o porušení zákazu dvojí sankce za totéž jednání. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka měla možnost tyto námitky vznést v průběhu předchozího řízení. Pokud tak neučinila, ač měla k takovému postupu příležitost, a tyto argumenty používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvádí, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení

sp. zn.

,

a

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

V této souvislosti je pak určující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami obsaženými v ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov.

sp. zn.

a

), popř. jako zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné (srov.

sp. zn.

a

). Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí, tedy aplikaci ust. , a to s ohledem na formu i obsah rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu