Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3330/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Richtera, zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2015 č. j. -81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. -67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2014 č. j. -42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu d (dále jen " ").

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě proti České republice o náhradu škody ve výši 553 150 Kč, jež představuje prostředky, které musel stěžovatel vynaložit na svou obhajobu v trestním řízení, které bylo podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zastaveno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 7. 2010 č. j. -10893, neboť v něm pro promlčení trestnosti stěžovatelova jednání nebylo možné pokračovat. Obvodní soud dospěl v odůvodnění napadeného rozsudku k závěru, že stěžovatel žalobou uplatnil nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Dle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), je takový nárok dle obvodního soudu vyloučen, neboť trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení a nedošlo tak k vydání nezákonného rozhodnutí, pročež nemůže být dána odpovědnost státu za škodu trestním stíháním způsobenou. K tomu by došlo tehdy, pokud by trestní soud stěžovatele zprostil obžaloby. Stěžovatel mohl přitom na projednání trestní věci trvat a domoci se tak zprošťujícího rozsudku. To se však nestalo a z příslušných trestních rozhodnutí nelze dle obvodního soudu dovodit, že by se stěžovatel stíhaného jednání nedopustil. Obvodní soud nemůže dle napadeného rozsudku jít nad rámec rozhodnutí trestního řízení a sám vyslovit, že se stěžovatel stíhaného jednání nedopustil.

3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, které městský soud zamítl a rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Přitom se zcela ztotožnil s jeho postupem i právní argumentací. Tu pak doplnil o úvahu, dle níž je smyslem ustanovení vyloučení práva na náhradu škody v případech, v nichž výsledek trestního řízení nedokládá, že se trestně stíhaná osoba nedopustila jednání klasifikovaného jako trestný čin. Přiznání náhrady škody v takovém případě by totiž dle odvolacího soudu bylo v rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže vzejít právo), připomínanou opakovaně i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Taková situace nastala i ve stěžovatelově případě. Ačkoliv tedy trestní soud nemohl stěžovateli uložit trest, nelze na něj hledět jako na nevinného. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na závazné obdobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. . Přitom stěžovatel nebrojil proti těmto závěrům vysloveným v rozhodnutích, jimiž bylo trestní stíhání zastaveno, přičemž si musel být vědom, že nevyužil prostředků, které mu zákon na ochranu jeho práv poskytoval. Argumenty stěžovatele o nedostatku finančních prostředků nemohou pak na tomto závěru nic změnit.

4. Stěžovatel tento rozsudek napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí městského soudu se neodchyluje od předchozí judikatury Nejvyššího soudu. Především však stěžovatel v dovolání nebrojil proti závěru o jeho nevyužití práva pokračovat v trestním řízení, o něž odvolací soud rovněž opřel svůj závěr o neexistenci stěžovatelova nároku na náhradu škody. Podle ustálené judikatury přitom platí, že nejsou-li dovoláním napadeny všechny podstatné důvody rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže být podané dovolání přípustné, neboť ani přisvědčení argumentaci dovolatele by nemohlo mít vliv na výsledek odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Obecné soudy dle stěžovatele dospěly k protiústavnímu závěru, že k uplatnění nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby bylo prokázáno, že se stěžovatel nedopustil jednání, pro něž byl stíhán, což však paradoxně dle soudů nemůže vyslovit nad rámec trestního řízení soud, rozhodující o odpovědnosti státu. Uvedené závěry vedou k nepřípustnému omezení podmínek uznání nároku na náhradu škody dle Nejvyšší soud pak chybně posoudil stěžovatelovo dovolání a odchýlil se nepřípustně od své vlastní judikatury, dle níž nárok na náhradu škody nevznikne pouze obviněnému, u nějž nevznikly pochybnosti, že se dopustil trestného jednání, pro nějž byl stíhán. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo. Opačný výklad, který fakticky zaujaly obecné soudy, je porušením ústavní zásady presumpce neviny. Dále stěžovatel odkázal na svou argumentaci uvedenou v dovolání. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Byl přitom veden následujícími úvahami.

8. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a vyžádaného soudního spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. (srov. č. l. 75 a násl.), stěžovatel řádně nenapadl jeden z klíčových důvodů rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho dovolání tak bylo odmítnuto především z důvodů procesních, kvůli nimž nemohlo být řádně projednáno, jelikož by ani zpochybnění stěžovatelem napadených závěrů nemohlo vést k vyhovění petitu dovolání [srov. ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ")], a to i kdyby se Nejvyšší soud se stěžovatelovou argumentací ztotožnil.

9. Ústavní soud neshledává v postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska tzv. kvalifikovanou vadu spojenou s porušením kautel práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud je jako každý jiný orgán veřejné moci striktně vázán zákazy svévole a libovůle, tedy rozhodováním mimo zákonem mu svěřené kompetence [srov. y (dále jen " "), y]. Omezení této zásady lze ze strany soudní moci připustit toliko v případě zákonné úpravy, která by soudům nedávala dostatečný právní prostor pro ochranu základních práv a svobod, jakožto jejich základní ústavní povinnosti (srov. y). To však není případ právní úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož vyčerpání stanoveným zákonným způsobem vyžaduje právní úprava řízení před Ústavním soudem ( ve spojení s y), a to tím spíše, že dovolatel je povinně zastoupen osobou práva znalou (srov. ). Rozhodnutí dovolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se přezkumu posouzení naplnění dovolacích důvodů. V tomto směru lze v bližším odkázat např. na body 12 až 14 usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v projednávané věci z hlediska vymezení dovolacích důvodů postupoval stěžovatel obdobným způsobem.

10. Pokud stěžovatel nesplnil podmínky stanovené pro uvedení potřebných zákonem vymezených dovolacích důvodů, vyčerpal sice procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho tvrzeného práva poskytuje, neučinil tak však zákonem stanoveným způsobem, jak výslovně postup při domáhání se soudní ochrany limituje a 4 y. Návrh je proto v tomto bodě sice formálně přípustný, avšak z hlediska obsahu námitek směřujících proti závěrům Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný, neboť dovolací soud se meritem těchto námitek nemohl pro nedostatečnost jejich obsahového vymezení zabývat, když dovolání stěžovatele mu k tomu nevytvořilo prostor v rámci podmínek stanovených . Jakkoli stěžovatel operuje argumentací z oblasti trestního řízení, stále opomíjí závěr obecných soudů (rozhodujících v režimu civilního procesu), které mu vytkly, že nevyužil procesních prostředků, které by mu umožnily prokázat tvrzení o jeho nevině.

11. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999

sp. zn.

(N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000

sp. zn.

, usnesení ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

, usnesení ze dne 28. 6. 2004

sp. zn.

, usnesení ze dne 26. 9. 2005

sp. zn.

, usnesení ze dne 17. 9. 2008

sp. zn.

a řada dalších] ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů při výkladu rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů ve smyslu y. Jestliže je ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat. V takové situaci nemůže Ústavní soud jejich rozhodnutím v oblasti ochrany základních práv a svobod nic vytknout, a proto považuje napadení rozsudků obvodního soudu a městského soudu za nepřípustný návrh; nicméně považuje za potřebné v této souvislosti odkázat na své závěry učiněné v nálezu ze dne 19. 1. 2016

sp. zn.

, stejně jako na odůvodnění napadených rozhodnutí, kde byl důvod nevyhovění žaloby vyložen.

12. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu