Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1385/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Heldenburga, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2016 č. j. 1 ZN 4916/2015-11 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha II, místní oddělení Košíře ze dne 10. 11. 2015 č. j. KRPA-401561-25/TČ-2015-001212, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že napadeným usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele jako poškozeného proti usnesení policejního orgánu, kterým byla podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena věc podezření ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Policejní orgán a posléze i státní zástupce dospěli ve věci k závěru, že v rámci prověřování byly provedeny všechny dostupné úkony a není již na místě provádění dalších a že předmětný děj byl objasněn v takové míře, aby bylo možné rozhodnout ve věci samé. Státní zástupce neshledal, že by bylo možné provést další úkony, které by přispěly k rozhodnutí ve věci, kdy bylo nutné přihlédnout také k tomu, že úkolem policejních orgánů, státního zástupce ani soudu, coby orgánů činných v trestním řízení, není zasahovat do ryze soukromoprávních vztahů prostředky trestního práva a tím v konečném důsledku narušovat rovné postavení účastníků těchto vztahů. Policejní orgán věc podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložil s poukazem na soukromoprávní charakter sporu mezi stěžovatelem a jmenovanými nájemníky, kdy poškozený ve svém oznámení nárokuje vybavení, u kterého není jasné vlastnické právo. Podle závěru orgánů činných v trestním řízení se jedná o soukromoprávní spor, jehož rozřešení lze očekávat od občanského soudního řízení, které zajišťuje adekvátní ochranu majetkových práv poškozeného.

3. Stěžovatel se závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a v ústavní stížnosti namítá, že usnesení o odložení věci obsahuje řadu sporných a neodůvodněných skutečností, na které detailně poukázal ve stížnosti proti tomuto usnesení. Z námitek obsažených v předmětné stížnosti pak podle něj vyplývá, že se nejedná o soukromoprávní spor. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud již dříve uvedl, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [odst. 61 nálezu

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; č. 232/2011 Sb.)]. Ústavní soud přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život či u ochrany vlastnického práva podle Protokolu č. 1 k Úmluvě.

6. Ústavní soud však ve své judikatuře také často zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio (vyjádřené mimo jiné v § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Právě ze zásady ultima ratio vyplývá, že rovněž ochrana vlastnictví má být v prvé řadě uplatňována prostředky civilního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Ústavní soud ve své judikatuře kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, když dochází k trestněprávnímu postihu za jednání, které je možno postihnout i soukromoprávní cestou [nález

ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247)]. Jakkoli je pro Ústavní soud pochopitelné, že se poškozený všemi možnými právními prostředky snaží hájit svá majetková práva, není jeho úkolem za orgány činné v trestním řízení řešit otázku, zda se jedná o trestný čin nebo jde o spor civilněprávní. Uvedené je věcí orgánů činných v trestním řízení, které na základě všech zjištěných okolností rozhodnou, zda v konkrétní věci jde o důvodné podezření ze spáchání trestného činu a je třeba zahájit trestní stíhání konkrétní osoby či nikoli.

7. V dané věci proto Ústavní soud konstatuje, že s přihlédnutím ke shora uvedenému nespatřuje v odložení věci zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zahrnující v sobě též právo na účinné vyšetřování, neboť stěžovatel se může svých majetkových práv domáhat i nadále, a to soukromoprávní cestou.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu