Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1057/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2015 č. j. -147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 č. j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 4. 2016 se stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených a d (dále jen " ").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 dnů. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Přečinu se měl stěžovatel dopustit jako řidič motorového vozidla, který při couvání přehlédl za ním jedoucí cyklistku, kterou srazil a která si pádem přivodila těžkou újmu na zdraví (zlomenina člunkové kosti pravé ruky). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu o ní nově rozhodl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se celá událost stala jinak, než jak je popsána v odsuzujícím rozsudku. Uvádí, že zastavil, avšak necouval, a poškozená do jeho vozidla narazila, čímž si přivodila pád. K celé události došlo v důsledku toho, že poškozená dostatečně nesledovala silniční provoz na vozovce před sebou. Stěžovatel rovněž namítá, že v dané věci nebylo zcela prokázáno, že zlomenina člunkové kosti, kterou utrpěla poškozená, vznikla v důsledku jejího pádu z kola v době předmětné nehody. Stěžovatel proto namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně, který podle jeho přesvědčení ignoroval existenci dvou verzí skutkového stavu a bez dalšího si vybral verzi údajné poškozené

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( y) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflexi má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu