Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
93625.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 558/16
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Zdeňka Zemka, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. ledna 2016 č. j. 2 NZT 24/2015-68, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 29. října 2015 sp. zn. 3 VZV 8/2015, proti vyrozumění Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové ze dne 9. října 2015 č. j. OKFK-2463-374/TČ-2014-252300 a proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové, při výslechu svědka Ing. Rostislava Krejcara dne 16. října 2015, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž brojí proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") při výslechu svědka Ing. Rostislava Krejcara dne 16. října 2015, kterým mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listin y a článku 6 Úmluvy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") je společně s dalšími spoluobviněnými trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 , 5 písm. a) trestního zákoníku . Trestná činnost měla být spáchána podvodnými machinacemi při udělování licencí k provozování fotovoltaických elektráren.
Obviněný podal dne 6. října 2015 policejnímu orgánu žádost, ve které policejní orgán žádal, aby v souladu s ustanovením § 165 odst. 1 trestního řádu připustil jeho účast na vyšetřovacích úkonech a umožnil mu klást otázky svědkům, kteří jsou vyslýcháni.
Vyrozuměním ze dne 9. října 2015 č. j. OKFK-2463-374/TČ-2014-252300 policejní orgán žádost obviněného odmítl a jeho účast na vyšetřovacích úkonech nepřipustil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že obviněný již má dva zvolené obhájce, přičemž jeden z obhájců se pravidelně účastní nařízených výslechů. Přítomnost obviněného se proto jeví jako nadbytečná. Policejní orgán kromě toho uvedl, že přítomnost obviněného by mohla vyvolávat nepatřičný psychický nátlak na svědky, a to i s ohledem na sociální a ekonomické postavení obviněného.
Dne 16. října 2015 podal obviněný žádost o přezkoumání shora uvedeného postupu policejního orgánu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno (dále také "vrchní státní zastupitelství").
Dne 23. října 2015 podal obviněný vrchnímu státnímu zastupitelství druhou žádost, v níž žádal o přezkoumání postupu policejního orgánu při výslechu svědka Ing. Rostislava Krejcara dne 16. října 2015. V této žádosti uvedl, že policejní orgán položil svědkovi otázku "zda si všiml, že by některá z doprovázejících osob byla osoba hovořící slovensky". Tuto otázku obhajoba označila za zcela návodnou, přičemž policejní orgán rozhodl, že návodná není.
Vyrozuměním ze dne 29. října 2015 sp. zn. 3 VZV 8/2015 státní zástupce vrchního státního zastupitelství stěžovatele informoval, že ve smyslu § 157a odst. 1 trestního řádu přezkoumal zpochybňovaný postup policejního orgánu v obou případech a s námitkami obhajoby se neztotožnil. Zdůraznil, že postup podle § 165 odst. 1 trestního řádu představuje výjimku ze zásady neveřejnosti úkonů přípravného řízení, přičemž aplikace tohoto ustanovení je na uvážení policejního orgánu, který k takovému postupu není povinen. Jde-li o výslech svědka Krejcara, státní zástupce neshledal namítanou otázku jako sugestivní.
Následně dne 30. října 2015 podal obviněný státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství žádost o přezkoumání shora uvedeného postupu státního zástupce vrchního státního zastupitelství, která byla posouzena jako podnět k výkonu dohledu ve smyslu § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb. , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil se závěry dozorového státního zástupce, a neshledal, že by namítaným postupem policejního orgánu došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť tato práva jsou v rámci trestního řízení primárně zajištěna jiným způsobem. Možnost konfrontace se svědkem a právo klást mu otázky se podle něj uplatní především v hlavním líčení. Pokud se vyšetřující orgán důvodné domnívá, že by přítomnost obviněného mohla mít negativní vliv na pravdivost a úplnost svědeckých výpovědí, je možné účast obviněného nepřipustit. K napadané otázce položené policejním orgánem svědkovi Krejcarovi státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že míra sugestivnosti této otázky je velmi nízká až zanedbatelná.
III.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k zásahu do základních práv stěžovatele dojít tím, že mu policejní orgán neumožnil účast na vyšetřovacích úkonech, jakož i tím, že kladl při výslechu svědka zákonem zakázané otázky.
Stěžovatel má za to, že podle ústavně konformního výkladu § 165 odst. 1 trestního řádu je vyšetřující orgán povinen připustit účast obviněného při vyšetřovacích úkonech již v přípravném řízení, pokud nelze mít důvodně za to, že účast obviněného při konkrétním vyšetřovacím úkonu by mohla vést ke zmaření účelu trestního řízení. V posuzovaném případě takový důvod, vyjma nepodložené spekulace o společenském a ekonomickém postavení obviněného, neoznačil ani policejní orgán ani žádný ze státních zástupců, kteří se postupem policejního orgánu zabývali. Tím mělo být podle stěžovatele nepřípustně zasaženo do jeho práva na obhajobu a na kontradiktornost řízení.
K druhému okruhu námitek stěžovatel uvádí, že trestní řád zakazuje klást svědkovi sugestivní či klamavé otázky. Z toho usuzuje, že jakákoliv míra klamavosti nebo návodnosti činí otázku zakázanou a odpověď na ni zásadně nelze použít jako důkaz v trestním řízení.
IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil odůvodněním ústavní stížnosti a obsahem jejích příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je ve smyslu článku 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení sui generis. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace vyvolané zásahem i jiných než procesních základních práv, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. usnesení ze dne 14. prosince 2000
sp. zn. I. ÚS 651/2000
, usnesení ze dne 18. října 2012
sp. zn. II. ÚS 3876/12
; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).
Namítá-li stěžovatel, že došlo k porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení tím, že mu nebyla umožněna přítomnost při výslechu svědků v přípravném řízení, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. Z práva obviněného na obhajobu v zásadě plyne, že veškeré důkazy v jeho věci musejí být provedeny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Podle článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy musí být obviněnému poskytnuta přiměřená a dostatečná možnost zpochybnit výpověď a vyslechnout svědka, který vypovídá v jeho neprospěch, a to během jeho výpovědi nebo později [rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kostovski proti Nizozemsku ze dne 20. listopadu 1989 č. 11454/85, § 41; rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. června 1992 č. 12433/86, § 47]. Neznamená to však, že by měl obviněný právo účastnit se všech úkonů v přípravném řízení (viz rozsudek ESLP ve věci Raykov proti Bulharsku ze dne 22. října 2009 č. 35185/03, § 71). Postačí naopak, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky a prověřovat jeho věrohodnost alespoň jednou v kterémkoli okamžiku řízení, nejlépe v řízení před soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. března 2004
sp. zn. II. ÚS 626/02
).
Nadto je třeba zdůraznit, že práva obhajoby vyplývající ze článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jsou zpravidla naplněna již tím, pokud možnost vyslechnout svědka byla dána alespoň obhájci obviněného (srov. KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 812.)
Z hlediska zachování práv obhajoby je tedy zcela dostatečné, je-li obviněnému (resp. jeho obhájci) umožněno reagovat na výpověď svědka a klást mu otázky v průběhu hlavního líčení před soudem prvého stupně, resp. ve veřejném zasedání před soudem odvolacím. Z výše uvedeného vyplývá, že postupem policejního orgánu, který odmítl umožnit obviněnému přítomnost při výslechu svědků v přípravném řízení, nemohlo být porušeno právo obviněného vyslýchat svědky ve smyslu článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. V tomto smyslu bude klíčový až postup trestních soudů při provádění a hodnocení důkazů v předmětné trestní věci.
Uvedeným postupem nemohl být porušen ani článek 38 odst. 2 Listin y, který každému dává právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo na veřejné projednání věci ve smyslu citovaného článku není neomezené, nýbrž může být podle věty druhé tohoto článku limitováno v případech stanovených zákonem. V plném rozsahu se uplatní až v řízení před soudem, a to zejména v hlavním líčení. Vyšetřovací úkony v přípravném řízení trestním naopak probíhají zásadně neveřejně. Možnost připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům podle § 165 odst. 1 trestního řádu je výjimkou z tohoto pravidla. Podle věty druhé citovaného zákonného ustanovení tak policejní orgán postupuje zejména tehdy, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Policejnímu orgánu je možnost tohoto postupu dána primárně z toho důvodu, aby byla zajištěna plná využitelnost protokolů o procesních úkonech přípravného řízení ve stadiu řízení před soudem, jak správně konstatoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyrozumění adresovaném stěžovateli (viz str. 4). Ze zákona je tento postup fakultativní, a je tedy na úvaze policejního orgánu, zda se pro něj rozhodne.
Z hlediska ústavních garancí článku 36 odst. 1 Listin y lze po policejním orgánu požadovat, aby odmítnutí žádosti obviněného o možnost účasti na vyšetřovacích úkonech podle § 165 odst. 1 trestního řádu náležitě zdůvodnil. K tomu v projednávaném případě došlo, neboť policejní orgán zcela dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje přítomnost obviněného za žádoucí, a zdůraznil, že nařízených výslechů se pravidelně účastní jeho obhájce. Dozorový státní zástupce i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství toto zdůvodnění akceptovali, přičemž se s námitkami stěžovatele rovněž patřičně vypořádali. Ani v tomto smyslu tedy Ústavní soud nemá orgánům činným v trestním řízení co vytknout.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani další námitku stěžovatele týkající se položení údajně sugestivní otázky v rámci výslechu svědka Krejcara. Orgány činné v trestním řízení se s touto výtkou obhajoby zcela dostatečně vypořádaly konstatováním, že míra sugestivity dané otázky je nepatrná; Ústavní soud neshledal, že by jejich postup mohl jakkoliv zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu