Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 331/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. B., t. č. Věznice P. O. BOX 100, 363 50 Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -30 ze dne 30. 9. 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2015 č. j. -732 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 11. 2014 č. j. -686, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných d (dále jen " ") a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

´

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Okresní soud v Chebu ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu týrání osoby blízké žijící s ním ve společném obydlí podle , 2 písm. d) , přečinu nebezpečného vyhrožování podle a přečinu nedovoleného ozbrojování podle , za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci (zbraní a nábojů, jimiž se měl stěžovatel nedovoleně ozbrojovat). Své rozhodnutí nalézací soud založil zejména na výpovědi poškozené a jejího syna Pavla K. (jedná se o pseudonym) a zohlednil také znalecké posudky vypracované na osobu poškozené i stěžovatele.

Stěžovatelovo odvolání Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní upozorňuje, že byl ze spáchání obdobných skutků proti poškozené podezřelý již dříve, vždy z popudu trestního oznámení poškozené, která je ale posléze vždy stáhla zpět s tím, že si vše vymyslela ze žárlivosti. Podle stěžovatele se nyní jedná o stejný případ, přičemž provedené důkazy údajně jeho vinu neprokazují. Stěžovatel dále zpochybňuje znalecký posudek vypracovaný (na osobu poškozené) PhDr. Magdalenou Maněnovou, znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, neboť uvedená znalkyně údajně k vypracování takového posudku není dostatečně kvalifikovaná. Stěžovatel také namítá pochybení policejního orgánu v přípravném řízení, které mělo spočívat v tom, že byli vyslechnuti dva svědci bez vyrozumění obhajoby. Na opodstatněnosti této námitky údajně nic nemění, že soudy k těmto důkazům nepřihlížely. Stěžovatel nadto uvádí, že požadoval doplnění dokazování výslechem Heleny Svobodové, vypracováním znaleckého posudku na svou osobu k posouzení obecné a speciální věrohodnosti a opatřením lékařské zprávy na poškozenou z Psychiatrické léčebny v Praze - Bohnicích, z níž plyne, že poškozená byla psychicky nemocná již před seznámením se stěžovatelem a tento stav trval i v době tohoto trestního stíhání. Stěžovatel také poznamenává, že některé zbraně u něj nalezené jsou znehodnocené či nefunkční, zbraně měl navíc najít den před tím, než je objevili policisté, a chtěl je odevzdat.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Plzni uvedl, že vzhledem k charakteru trestné činnosti nejsou většinou k dispozici jiné svědecké výpovědi než výpověď poškozené osoby, v daném případě pak i syna poškozené. Proto také, stejně jako v jiných věcech tohoto druhu, došlo ke zkoumání osobnosti poškozené znalkyní z příslušného oboru, přičemž námitkami ke znalkyni se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.

Nejvyšší soud sdělil, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat.

K ústavní stížnosti se nevyjádřila ani státní zastupitelství, čímž se svého postavení v řízení vzdala.

Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána k případné replice. Této možnosti nicméně stěžovatel nevyužil.

Ústavní soud poté došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté y. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí trestních soudů a koneckonců i ze samotné ústavní stížnosti je zřejmé, že v průběhu celého trestního řízení byla hlavní pozornost věnována zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinu nebezpečného vyhrožování. Ústavní soud má přitom za to, že si soudy ve vztahu k těmto trestným činům obstaraly dostatečný počet důkazů a řádně a logicky vysvětlily, proč na základě těchto důkazů došly k závěru o stěžovatelově vině. Soudy také vysvětlily, proč na učiněných závěrech nic nemění ani výpovědi těch svědků, kteří - slovy stěžovatele - nic závadného na jeho vztahu s poškozenou nezaznamenali. Stejně tak se soudy vyjádřily i k námitce týkající se odbornosti znalkyně z oboru psychologie, jakož i k námitce, podle níž orgány činné v trestním řízení vyslechly dva svědky bez vyrozumění obhajoby. Lze dodat, že Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za podstatné, že k těmto důkazům nebylo vůbec přihlíženo. Za této situace a vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto svou námitku nikterak dále nerozvádí, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že by stěžovatelova ústavně zaručená práva byla tvrzeným pochybením porušena.

Pokud jde o stěžovatelem navrhované důkazy, které soudy neprovedly, je nutno připomenout, že je na soudu samotném, aby v každé fázi řízení uvážil, které důkazy je třeba provést a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. V projednávané věci soudy dostatečně vysvětlily, proč již další důkazy neprováděly, přičemž Ústavní soud považuje tyto úvahy (viz zejména str. 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu) za logické a přiléhavé a pro stručnost na ně odkazuje.

Ústavní soud nepřehlédl stěžovatelovu zmínku o tom, že některé z jeho zbraní byly údajně znehodnocené či nefunkční. Tuto poznámku, uvedenou zcela na okraj výše vypořádaných námitek, nicméně stěžovatel nepodpořil žádnou ústavněprávní (ani jinou) argumentací, a Ústavní soud se jí tak ani nemohl blíže zabývat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2016

Jan Filip v. r.

předseda senátu