Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3072/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Nataši Hanákové, zastoupené Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2015, č. j. -2299, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2015, č. j. -2185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a v d (dále jen " "), jakož i příslušných ujednání Úmluvy o právech dítěte.

Výše uvedeným rozsudkem byl vydán i výrok o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty - v rozsudku specifikovaných nemovitostí, které byly ve vlastnictví stěžovatelky. Následné odvolání stěžovatelky i dalších osob Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že orgány činné v trestním řízení porušily její právo na objasnění věci a na obhajobu a že jí bylo znemožněno bránit řádně svá práva v trestním řízení. Nemovitosti byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 3. listopadu 2014 (č. j. KRPT-258387/TČ-2012-070082), stěžovatelka však nebyla řádně poučena o svých právech, v řízení před soudem nebyla řádně vyslechnuta a nemohla se dostatečně vyjádřit k věci. Soudy rovněž nesprávně dovodily, že zabrané nemovité věci byly získány z výnosu trestné činnosti, které se však nedopustila stěžovatelka; pro rozhodnutí o zabrání věci je přitom rozhodné prokázat, že věc byla získána v důsledku trestného činu. Soudy se však nezabývaly otázkou, zda obžalovaní získali prostředky svým trestním jednáním, jaké byly toky případného výtěžku a zda z nich měla stěžovatelka prospěch, respektive, zda z něj nabyla předmětné nemovitosti. Proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, kterému přísluší posoudit, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva; není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. V souladu s y ČR, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, má řízení před Ústavním soudem subsidiární charakter. To znamená, že existují-li námitky týkající se tvrzeného zkrácení v základních právech, je věcí stěžovatele, aby je uplatnil ihned, nikoliv až v ústavní stížnosti, kterou je třeba chápat jako ultima ratio (viz například

sp. zn.

, zveřejněno pod č. N 111/19 SbNU 79, či http://nalus.usoud.cz). Jak je totiž patrné z rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatelka brojila výhradně proti faktu, že nemovitosti byly pořízeny za prostředky získané trestnou činností; otázka absence poučení policejním orgánem nebyla v tomto opravném prostředku zmíněna. Jak je přitom dále z odůvodnění rozsudku zřejmé, stěžovatelka proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nemovitostí podala v zastoupení zákonnou zástupkyní opravný prostředek, který byl odmítnut jako nedůvodný.

Jde-li tedy o námitku stěžovatelky ohledně prokázání, že nemovité věci byly nabyty za prostředky získané trestnou činností, má Ústavní soud za to, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací se s ní vypořádaly dostatečně. Z jejich rozhodnutí je patrné, že přítel stěžovatelky obchodoval s drahými kovy, aniž však, při vědomí nutnosti platit z těchto obchodů DPH, tuto daň platil. Jeho jednáním vznikla škoda, která byla vyčíslena na 94 720 311 Kč, přičemž z části se na trestné činnosti podílel s druhým odsouzeným. Nalézací soud jednoznačně v řízení dovodil, že mezi tímto jednáním a nabytím nemovitostí z nedostatečně prokazatelných příjmů stěžovatelky existuje časová souvislost.

Podle y má každý právo vlastnit majetek (odstavec 1); vlastnictví přitom zavazuje a nesmí být v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (odstavec 3), za které lze placení daní považovat (odstavec 5). Podle y jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech či na majetku, lze za jeho spáchání uložit. Za porušení práva na spravedlivý proces ( y) nelze bez dalšího považovat fakt, že soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatelka; její nesouhlas je sice pochopitelný, není však způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení respektovaly platné právo, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a za daného stavu věci Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal stěžovatelkou tvrzená pochybení.

Podle ustanovení písmeno a) proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu