Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3513/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2015 sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2014 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v trestním řízení byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle , , zvlášť závažným zločinem vraždy podle , 3 písm. i), j) spáchaném formou spolupachatelství podle , pokračujícím zvlášť závažným zločinem vraždy podle , 3 písm. h), písm. j) , dílem dokonaný, dílem ve stadiu přípravy podle , spáchaným ve spolupachatelství podle , a byl za tyto trestné činy (a za přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle , kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. ), podle za použití , a odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti let a podle též k trestu propadnutí majetku.

2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v účasti na zločinecké skupině založené zejména na vylákání bohatých podnikatelů nebo jiných osob disponujících značným majetkem na různá místa mimo území České republiky, s následným uvězněním a vydíráním těchto osob, přičemž posléze se podílel i na vraždách unesených osob.

3. Stěžovatel především rozporuje provedené hodnocení důkazů. V případě poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym) soud neprovedl řádné posouzení stran toho, že střelba, která poškozeného měla usmrtit, vyšla od osoby pravostranně orientované, zatímco stěžovatel je osobou levostranně vyhraněnou. U tohoto i dalších skutků docházelo k paušalizování role jednotlivých osob. Soudy rovněž přecenily výpověď obviněného D., kdy tento se snažil vyvinit z role hlavního aktéra. To platí obzvláště o skutku týkajícího se poškozeného Petra L. (jedná se o pseudonym), kde výpověď D. byla jediným důkazem proti stěžovateli.

4. Stěžovatel také namítá, že neměl plnou možnost vyjádření se ke všem důkazům, když byl v několika případech omezován výroky, že jeho námitky již soudy slyšely. Rovněž byl soudem přerušován, když uplatňoval své právo na závěrečný návrh a poslední slovo.

5. Nepřiměřený je dle stěžovatele i uložený trest. K jeho výši přitom přispěl i fakt, že znalecký posudek z oboru psychologie vypracovával na všechny odsouzené jeden psycholog, který si v hlavním líčení pletl jednotlivé subjekty, a že znalecký posudek předložený stěžovatelem byl bagatelizován.

6. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu zaručená d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

7. Ústavní soud posoudil splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

III.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. a až 92 y - dále jen "Ústava"]. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

10. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

12. Třeba zdůraznit, že v předmětné trestní věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které bylo následně předmětem podrobného hodnocení ze strany obecných soudů. Pokud s jejich závěry stěžovatel nesouhlasí, pak pouze opakuje svoji obhajobu, se kterou se obecné soudy řádně vypořádaly. Kupříkladu jestliže poukazuje na svoji levostrannou orientaci v případě střelby, které se měl dopustit pravák, lze odkázat na str. 74 prvostupňového rozsudku, kde je vyloženo, že v rámci znaleckého zkoumání bylo zjištěno, že stěžovatel je ambidextr (osoba s nevyhraněnou lateralitou, tedy přibližně stejně obratná na pravou i levou ruku). Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl nové vlastní posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného D., či rozbor závěrů obsažených v předložených znaleckých posudcích. K otázce přiměřenosti uloženého trestu pak nezbývá než odkázat na mimořádnou závažnost trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen.

13. Co se týče námitek, že byl stěžovatel v řízení přerušován při svých vyjádřeních, možnost vyjádření sice musí být obviněným v řízení zaručena, nicméně stěžovatelova argumentace zde nenaznačuje existenci žádného závažnějšího pochybení práva na spravedlivý proces. Sama existence takovéhoto ústavně zaručeného práva totiž ještě neznamená, že by jeho uplatňování v řízení nemělo a nemohlo být předmětem jakéhokoliv usměrňování, typicky právě směřujícího k tomu, aby se obviněný vyjadřoval k věci a neopakoval se.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu