Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1481/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Zavaďáka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Křemencova 185/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -47 ze dne 31. ledna 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -75 ze dne 21. května 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -127 ze dne 4. března 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že mu jimi bylo odepřeno právo na odškodnění za porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Jak Ústavní soud z obsahu přiloženého listinného materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -75 ze dne 21. 5. 2013 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -47 ze dne 31. 1. 2013, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato újma měla stěžovateli vzniknout v důsledku toho, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. a v navazujících řízeních o opravných prostředcích, včetně řízení o ústavní stížnosti, nedošlo k řádnému vypořádání jeho právní argumentace, jejímž prostřednictvím se mu, dle jeho názoru, podařilo prolomit tzv. "restituční tečku".

Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. -127 ze dne 4. 3. 2015 jako nepřípustné odmítl.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že nebyla naplněna podmínka dle , jelikož v řízení, jehož zákonnost a ústavnost stěžovatel zpochybňoval, nebylo žádné rozhodnutí zrušeno či změněno. Odpovědnost za nesprávný úřední postup, kterou stěžovatel rovněž předestřel, by mohla připadat v úvahu pouze tehdy, nejde-li o postup státního orgánu, jenž přímo směřuje k vydání rozhodnutí, a není-li vydáním takového rozhodnutí završen. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že k odstranění nesprávných rozhodnutí slouží soustava opravných prostředků, přičemž tuto jejich funkci nemůže v žádném případě suplovat odškodňovací řízení. K námitce stěžovatele, že v případě pochybení Ústavního soudu neexistuje žádný prostředek, jímž by bylo možno dosáhnout nápravy, citoval Nejvyšší soud judikaturu, z níž vyplývá, že v takovém případě by bylo možno odškodnění poskytnout, pokud by byla nezákonnost rozhodnutí Ústavního soudu deklarována Evropským soudem pro lidská práva. Nejvyšší soud v návaznosti na to poznamenal, že vždy musí existovat procesní prostředek, jímž bude o dané věci rozhodnuto s konečným důsledkem; opak by totiž znamenal faktickou nekonečnost soudního řízení.

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil. V ústavní stížnosti namítal, že nelze akceptovat stav, kdy postup státního orgánu, jmenovitě Ústavního soudu, nepodléhá kontrole ze strany jiných orgánů státu, což se projevuje tím, že tyto orgány nejsou oprávněny si o zákonnosti či ústavnosti postupu Ústavního soudu učinit úsudek, resp. i kdyby nezákonnost rozpoznaly, nejsou oprávněny poškozeného účastníka odškodnit. Kontrola ze strany Evropského soudu pro lidská práva se uplatní pouze za výjimečných okolností a z vyrozumění, jehož se stěžovateli od této instituce dostalo, je zřejmé, že v jeho případě nebude tento procesní prostředek efektivní.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Její jádro tvoří polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, vztahujícími se k podmínkám odpovědnosti státu za škodu vzniklou v soudním řízení.

K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů, a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatele, o níž opíral svůj nárok, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Zejména je v tomto ohledu možno vyzdvihnout velmi podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. -127 ze dne 4. 3. 2015, v němž byly veškeré námitky stěžovatele, včetně ústavněprávních, vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Ústavní soud se s názorem uvedeným v citovaném usnesení plně ztotožňuje a pro stručnost na něj v dalším odkazuje.

Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu